4. POZVÁNÍ

V mém snu byla velká tma a ta trocha slabého světla, co tam byla, jako by vyzařovala z Edwardovy pokožky. Neviděla jsem mu do tváře, jenom jeho záda, jak ode mě odcházel a zanechával mě ve tmě. Navzdory tomu, jak rychle jsem běžela, nemohla jsem ho dohonit; navzdory tomu, jak hlasitě jsem volala, vůbec se neotočil. Celá vyděšená jsem se probudila uprostřed noci a připadalo mi, že hrozně dlouho nemůžu usnout. Poté se objevoval v mých snech téměř každou noc, ale vždycky jen tak na okraji, nikdy na dosah.

Měsíc, který následoval po té nehodě, byl neklidný, napjatý a zpočátku nepříjemný.

Ke svému zděšení jsem se na zbytek týdne ocitla v centru pozornosti. Tyler Crowley byl nemožný, pořád za mnou chodil, posedlý touhou mi to nějak vynahradit. Snažila jsem se ho přesvědčit, že od něj nechci nic víc, než aby na celou tu věc zapomněl – zvlášť když se mi vlastně nic nestalo –, ale on nepřestával naléhat. Pronásledoval mě o přestávkách a při obědě sedal u našeho teď přeplněného stolu. Mike a Erik na něj byli ještě nepříjemnější, než byli na sebe navzájem, což ve mně vzbuzovalo obavy, že jsem získala dalšího nevítaného fanouška.

Zdálo se, že Edward nikoho nezajímá, ačkoliv jsem vysvětlovala všem pořád dokola, že je to hrdina – jak mě vytáhl autu z cesty a jak ho to málem taky srazilo. Snažila jsem se být přesvědčivá. Jessica, Mike, Erik a všichni ostatní vždycky jenom poznamenali, že ho tam ani neviděli, dokud dodávka nebyla odtažena.

V duchu jsem přemítala, proč ho nikdo jiný neviděl stát tak daleko, než tak najednou, neskutečně přispěchal, aby mi zachránil život. Se smutkem jsem si uvědomila možnou příčinu – nikdo jiný nevěnoval Edwardovi tolik pozornosti, jako jsem mu vždycky věnovala já. Nikdo jiný se na něj nedíval tak, jako jsem se na něj dívala já. Jak žalostné.

Edward nikdy nebyl obklopen davy zvědavých okolostojících dychtících po jeho svědectví z první ruky. Lidé se mu vyhýbali jako obvykle. Cullenovi a Haleovi sedali u stejného stolu jako vždycky, nejedli, mluvili jen mezi sebou. Nikdo z nich, obzvlášť Edward, se už po mně nepodíval.

Když seděl vedle mě na hodině, tak daleko, jak jen mu to lavice dovolovala, jako by si vůbec nebyl vědom mé přítomnosti. Jen tu a tam, když se mu ruka najednou zaťala v pěst – kůži napjatou, pod ní vystouplé bílé klouby – říkala jsem si, přece jenom ví, co se kolem něj děje, navzdory tomu, jak se tváří.

Mrzí ho, že mě vytáhl z cesty Tylerově dodávce – k jinému závěru jsem nemohla dojít.

Moc jsem s ním chtěla mluvit a druhý den po nehodě jsem to zkusila. Když jsem ho naposledy viděla před pohotovostí, byli jsme oba tak rozzuření. Já jsem se pořád zlobila, že mi nechce povědět pravdu, ačkoliv já jsem slovo dodržela. Ale on skutečně zachránil můj život, bez ohledu na to, jak to udělal. A můj hněv přes noc polevil a změnil se v uctivý vděk.

Když jsem přišla na biologii, už seděl na svém místě a díval se přímo před sebe. Posadila jsem se, čekala jsem, že se ke mně otočí. Nedával nijak najevo, že si všiml mé přítomnosti.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila jsem mile, abych mu ukázala, že se budu chovat slušně.

Otočil hlavu o zlomek směrem ke mně, aniž se na mě podíval, jednou přikývl a pak se koukal jinam.

A to byl poslední kontakt, ke kterému mezi námi došlo, ačkoliv každý den sedal jen pár centimetrů ode mě. Někdy jsem si nemohla pomoct a musela jsem se na něj dívat – ovšem jen z dálky, v jídelně nebo na parkovišti. Sledovala jsem, jak jeho zlaté oči den po dni sotva znatelně nabírají tmavší barvu. Ale ve třídě jsem nedávala víc najevo, že existuje, než dával on vůči mně. Bylo mi mizerně. A sny pokračovaly.

A aby toho nebylo málo, navzdory mým naprostým lžím obsah mých e-mailů zalarmoval Renée natolik, že párkrát volala, celá ustaraná. Snažila jsem se ji přesvědčit, že mám náladu pod psa jenom vinou mizerného počasí.

Alespoň Mike měl radost ze zjevného ochladnutí vztahu mezi mnou a mým partnerem na laborky. Viděla jsem, že mu dělá starosti, že snad na mě Edwardova odvážná záchrana udělala dojem, a ulevilo se mu, když se zdálo, že to má opačný účinek. Získal víc sebedůvěry, před začátkem hodiny biologie si chodil sedat na kraj mé lavice a popovídat si a přitom ignoroval Edwarda stejně důkladně, jako Edward ignoroval nás.

Po tom jediném nebezpečně ledovatém dni se sníh nadobro smyl. Mike byl zklamaný, že nikdy nedošlo na jeho sněhovou bitvu, ale měl radost, že brzy bude možné uskutečnit výlet na pláž. Nadále ovšem hustě pršelo, a týdny ubíhaly.

O další události, která se vynořila na obzoru, mě informovala Jessica – první březnové úterý zavolala, aby se mě zeptala, jestli smí pozvat Mika na jarní ples s dívčí volenkou, který se koná za dva týdny.

„Víš jistě, že ti to nevadí… neměla jsi v plánu pozvat ho sama?“ naléhala, když jsem jí řekla, že mi to ani v nejmenším nevadí.

„Ne, Jess, já tam nepůjdu,“ ujišťovala jsem ji. Tanec byl naprosto mimo okruh mých dovedností.

„Bude to vážně zábava.“ Její pokus přesvědčit mě byl upřímný jen zpola. Tušila jsem, že Jessica má ráda mou nevysvětlitelnou popularitu víc než mou skutečnou společnost.

„Užij si to s Mikem,“ povzbuzovala jsem ji.

Druhý den jsem byla při trigonometrii a španělštině překvapená, že Jessica nesrší svým obvyklým elánem a výřečností. Mlčela, když šla se mnou na další hodinu, a já jsem se bála zeptat, proč. Jestli ji Mike odmítl, byla jsem ta poslední, komu by o tom chtěla vykládat.

Moje obavy ještě zesílily během oběda, když si Jessica sedla co nejdál od Mika a živě se bavila s Erikem. Mike byl nezvykle zamlklý.

A mlčel, i když mě doprovázel do třídy, a zakaboněný výraz na jeho tváři nevěstil nic dobrého. Ale téma nenakousl, dokud jsem neseděla na svém místě; on se jako obvykle opíral o mou lavici. Já jsem jako obvykle živě vnímala přítomnost Edwarda, který seděl tak blízko, že bych se ho mohla dotknout, a přesto byl tak vzdálený, jako kdyby byl pouhým výplodem mé představivosti.

„Takže,“ začal Mike a díval se na podlahu, „Jessica mě pozvala na jarní ples.“

„To je skvělé.“ Nasadila jsem veselý a nadšený tón. „S Jessikou si to báječně užiješ.“

„No…“ uvázl na mrtvém bodě, když zpozoroval můj úsměv, protože z mojí odpovědi zjevně neměl radost, „já jsem jí řekl, že si to musím rozmyslet.“

„Proč bys to dělal?“ Podbarvila jsem svůj tón nesouhlasem, ačkoliv jsem pocítila úlevu, že ji přímo neodmítl.

Byl rudý až za ušima, když se zase podíval dolů. Moje rozhodnutí bylo otřeseno lítostí.

„Říkal jsem si, jestli… no, jestli třeba nemáš v plánu pozvat mě ty.“

Na chvíli jsem se odmlčela, nenáviděla jsem záchvěv pocitu viny, který mnou projel. Ale koutkem oka jsem viděla, jak se Edwardova hlava reflexivně natočila směrem ke mně.

„Miku, myslím, že bys jí měl říct, že s ní půjdeš,“ prohlásila jsem.

„Ty už jsi někoho pozvala?“ Všiml si Edward, jak po něm Mike střelil očima?

„Ne,“ ujistila jsem ho. „Já na ten ples vůbec nepůjdu.“

„Proč ne?“ ptal se Mike.

Nechtěla jsem se pouštět do hazardování s vlastní bezpečností, k čemuž by při tanci nevyhnutelně došlo, takže jsem si rychle vymyslela nový plán.

„Já tu sobotu jedu do Seattlu,“ vysvětlovala jsem. Stejně jsem potřebovala vypadnout z města – najednou se mi to dokonale hodilo.

„Nemůžeš jet nějaký jiný víkend?“

„Je mi líto, ne,“ odpověděla jsem. „Neměl bys Jess nechávat déle čekat – je to hrubé.“

„Jo, máš pravdu,“ zamumlal a otočil se, odmítnutý, aby se vrátil na své místo. Zavřela jsem oči a přitiskla jsem si prsty ke spánkům ve snaze vypudit z hlavy vinu a soucit. Pan Banner začal mluvit. Povzdechla jsem si a otevřela oči.

A Edward na mě zvědavě zíral tím svým známým frustrovaným pohledem a jeho černé oči byly teď ještě výmluvnější.

Koukala jsem na něj celá překvapená, čekala jsem, že se rychle podívá jinam. Ale on na mě nepřestával upírat pronikavý pohled. Nedokázala jsem mu uhnout. Ruce se mi roztřásly.

„Pane Cullene?“ zavolal ně něj učitel ve snaze získat odpověď na otázku, kterou jsem neslyšela.

„Krebsův cyklus,“ odpověděl Edward poněkud váhavě a otočil se na pana Bannera.

Okamžitě jsem sklopila oči do učebnice, když už mě nehypnotizoval, a snažila jsem se najít, kde jsme. Zbaběle jako vždycky jsem si přehodila vlasy přes pravé rameno, abych si zakryla obličej. Nemohla jsem uvěřit tomu návalu emocí, který mnou otřásal – jenom proto, že on se na mě po několika týdnech náhodou zase podíval. Přece mu nemůžu dovolit, aby mě takhle ovládal. Je to ubohé. Víc než ubohé, je to nezdravé.

Velmi silně jsem se ho po zbytek hodiny snažila nevnímat, a protože to bylo nemožné, alespoň mu nedávat najevo, že ho vnímám. Když se konečně ozvalo zvonění, otočila jsem se k němu zády, abych si posbírala věci, a čekala jsem, že jako obvykle okamžitě odejde.

„Bello?“ Jeho hlas by mi neměl být tak povědomý, jako kdybych ho znala celý život, a ne jenom pár krátkých týdnů.

Pomalu, neochotně jsem se otočila. Nechtěla jsem cítit to, co jsem věděla, že pocítím, když jsem se podívala do jeho příliš dokonalého obličeje. Měla jsem na tváři otrávený výraz, když jsem se k němu konečně otočila; jeho výraz byl nečitelný. Nic neříkal.

„Cože? Ty se mnou zase mluvíš?“ zeptala jsem se nakonec, v hlase neúmyslnou stopu uraženosti.

Rty se mu zkroutily, jak potlačoval úsměv. „Ne, vlastně ne,“ připustil.

Zavřela jsem oči a pomalu jsem vdechovala nosem, vědoma si toho, že skřípu zuby. Čekal.

„Tak co tedy chceš, Edwarde?“ zeptala jsem se a držela jsem oči zavřené; takto bylo snadnější mluvit s ním souvisle.

„Omlouvám se.“ Znělo to upřímně. „Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší.“

Otevřela jsem oči. Jeho obličej byl velmi vážný.

„Nevím, jak to myslíš,“ řekla jsem opanovaným hlasem.

„Je lepší, když nebudeme přáteli,“ vysvětloval. „Věř mi.“

Přimhouřila jsem oči. To už jsem předtím slyšela.

„Je velká škoda, žes na to nepřišel dřív,“ zasyčela jsem skrz zuby. „Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost.“

„Lítost?“ to slovo a můj tón ho zjevně vyvedly z míry. „Lítost nad čím?“

„Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala.“

Byl užaslý. Nevěřícně na mě zíral.

Když konečně promluvil, znělo to téměř rozzlobeně. „Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?“

„Já to vím,“ odsekla jsem.

„Nic nevíš.“ Rozhodně se rozčílil.

Otočila jsem prudce hlavu a zatínala jsem pěsti, abych na něj nevykřičela všechna ta divoká obvinění. Posbírala jsem si knížky, pak jsem vstala a šla ke dveřím. Chtěla jsem dramaticky odkráčet z místnosti, ale samozřejmě jsem se zachytila špičkou boty o práh a knížky se mi rozsypaly. Povzdechla jsem si a sehnula se, abych je posbírala. Byl tam; už je srovnal na hromádku. Podal mi je s kamenným obličejem.

„Díky,“ řekla jsem ledově.

Přimhouřil oči.

„Nemáš zač,“ opáčil.

Rychle jsem se napřímila, znovu jsem se k němu otočila zády a odcházela jsem do tělocvičny, ani jsem se neohlédla.

Tělocvik byl brutální. Přešli jsme na basketbal. Můj tým mi vůbec nepřihrával míč, takže to bylo dobré, ale hodně jsem padala. Občas jsem někoho vzala s sebou. Dnes jsem byla horší než obvykle, protože jsem měla hlavu tak plnou Edwarda. Snažila jsem se soustředit se na nohy, ale on se mi pořád vkrádal do myšlenek, zrovna když jsem nejvíc potřebovala udržet rovnováhu.

Jako vždycky se mi ulevilo, když už jsem směla odejít. K autu jsem div neutíkala; bylo tam tolik lidí, kterým jsem se chtěla vyhnout. Náklaďáček utrpěl při nehodě jenom minimální škodu. Musela jsem dát vyměnit zadní světla, a kdybych si dala opravdu práci s malováním, zatřela bych to. Tylerovi rodiče museli svou dodávku prodat na náhradní díly.

Málem mě trefil šlak, když jsem zabočila za roh a spatřila vysokou, tmavou postavu, jak se opírá o bok mého auta. Pak jsem si uvědomila, že je to jenom Erik. Zase jsem přidala do kroku.

„Ahoj, Eriku,“ zavolala jsem.

„Ahoj, Bello.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se, zatímco jsem odemykala dveře. Nevěnovala jsem pozornost nejistému chvění v jeho hlasu, takže mě jeho další slova překvapila.

„Ehm, jen jsem si tak říkal… jestli bys nešla na jarní ples… se mnou?“ Jeho hlas se zlomil na posledním slově.

„Myslela jsem, že je tohle holčičí volenka,“ opáčila jsem natolik vylekaná, že jsem zapomněla na nějakou diplomatičnost.

„No, to jo,“ připustil zahanbeně.

Ovládla jsem se a pokusila se o vřelý úsměv. „Díky za pozvání, ale já budu ten den v Seattlu.“

„Aha,“ řekl. „No, tak možná příště.“

„Jasně,“ souhlasila jsem a pak jsem se kousla do rtu. Nechtěla bych, aby to bral moc doslova.

Se svěšenými rameny se odloudal zpátky ke škole. Uslyšela jsem tiché zachichotání.

Před mým autem právě procházel Edward, díval se přímo před sebe, rty tiskl k sobě. Otevřela jsem dveře dokořán, naskočila dovnitř a hlasitě za sebou zabouchla. Vytočila jsem motor do ohlušujícího řevu a vycouvala do uličky. Edward už seděl ve svém autě, o dvě místa dál. Vyjel hladce přede mne, a tak mě odřízl. Zastavil se – aby počkal na svou rodinu; viděla jsem ty čtyři, jak jdou směrem k němu, ale byli teprve vedle jídelny. Zauvažovala jsem, že nabourám zadek toho jeho nablýskaného Volva, ale bylo tam příliš mnoho svědků. Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Začínala se tvořit fronta. Přímo za mnou čekal Tyler Crowley ve své nedávno koupené ojeté Sentře, mával na mě. Byla jsem příliš vytočená, abych dala najevo, že jsem si ho všimla.

Jak jsem tam tak seděla a dívala se všude, jenom ne na auto před sebou, uslyšela jsem zaklepání na okénko spolujezdce. Podívala jsem se; byl to Tyler. Zmateně jsem koukla do zpětného zrcátka. Jeho auto stále běželo, dveře otevřené. Naklonila jsem se přes kabinu, abych stáhla okénko. Bylo to zatuhlé. Dostala jsem ho z půlky dolů, pak jsem to vzdala.

„Promiň, Tylere, jsem tady zaseklá za Cullenem.“ Byla jsem otrávená – to zdržení zjevně nebyla moje chyba.

„No jo, já vím – jenom jsem se tě na něco chtěl zeptat, když tady tak trčíme.“ Zakřenil se.

To snad nemůže být pravda.

„Pozveš mě na jarní ples?“ pokračoval.

„Nebudu ve městě, Tylere.“ Můj hlas zněl trochu ostře. Musela jsem si připomenout, že to není jeho chyba, že Mike a Erik už vyčerpali mou dnešní dávku trpělivosti.

„Jo, to Mike říkal,“ připustil.

„Tak proč –“

Pokrčil rameny. „Doufal jsem, že jsi ho jenom tak odbyla.“

Dobře, tohle je naprosto jeho chyba.

„Promiň, Tylere,“ řekla jsem a měla jsem co dělat, abych skryla svou podrážděnost. „Vážně budu pryč z města.“

„To je v pohodě. Ještě máme stužkovací slavnost.“

A než jsem mohla odpovědět, vracel se ke svému autu. Cítila jsem, jak šokovaně se tvářím. Podívala jsem se dopředu a viděla Alici, Rosalii, Emmetta a Jaspera, jak nastupují do Volva. Edward si mě prohlížel ve zpětném zrcátku. Nebylo pochyb, že se otřásá smíchy, jak kdyby slyšel každé slovo, které Tyler pronesl. Noha mě svrběla na plynovém pedálu… jedno malé bouchnutí by nikomu z nich neublížilo, jenom by trochu pocuchalo tu stříbrnou nablýskanou parádu. Vytúrovala jsem motor.

Ale oni už byli všichni uvnitř a Edward rychle odjížděl pryč. Jela jsem pomalu, opatrně, a celou cestu jsem si pro sebe mumlala.

Když jsem dojela domů, rozhodla jsem se, že k večeři udělám kuřecí enchiladas. Příprava trvá dlouho a alespoň mě to zaměstná. Zatímco jsem dusila cibuli a chilli papričky, zazvonil telefon. Skoro jsem se bála to zvednout, ale mohl by to být Charlie nebo máma.

Byla to Jessica; a byla radostí celá pryč; Mike ji po škole odchytil a přijal její pozvání. Krátce jsem se s ní radovala, zatímco jsem míchala. Musela jít, chtěla zavolat Angele a Lauren, aby jim to taky oznámila. Navrhla jsem – s nenucenou nevinností –, že by třeba Angela, ta nesmělá dívka, s kterou jsem chodila na biologii, mohla pozvat Erika. A Lauren, namyšlená holka, která mě u stolu u oběda vždycky ignorovala, by mohla pozvat Tylera; slyšela jsem, že je pořád ještě volný. Jess usoudila, že je to skvělý nápad. Teď, když si byla Mikem jistá, zněla její slova opravdu upřímně, když říkala, že ji mrzí, že nemůžu jít na ples s nimi. Vymluvila jsem se na ten Seattle.

Když jsem zavěsila, snažila jsem se soustředit na večeři – zvláště na krájení kuřete na kostičky; nechtěla jsem si udělat další výlet na pohotovost. Ale hlava se mi točila, snažila se analyzovat každé slovo, které Edward dneska pronesl. Jak to myslel, že bude lepší, když nebudeme přáteli?

Žaludek se mi zkroutil, když jsem si uvědomila, jak to asi myslel. Musí vidět, jak ho baštím; určitě nechce, aby to pokračovalo… takže nemůžeme být ani přáteli… protože on se o mě vůbec nezajímá.

Samozřejmě, že se o mě nezajímá, pomyslela jsem si hněvivě, v očích mě pálilo – opožděná reakce na cibuli. Nejsem zajímavá. A on ano. Zajímavý… a úžasný… a tajemný… a dokonalý… a krásný… a zřejmě schopný zvedat jednou rukou dodávky v životní velikosti.

No, to bude v pohodě. Můžu ho nechat na pokoji. Nechám ho na pokoji. Odpykám si ve zdejším očistci svůj trest, který jsem si sama uložila, a pak mi snad nějaká škola na Jihozápadě nebo možná na Havaji nabídne stipendium. Soustředila jsem své myšlenky na slunečné pláže a palmy, když jsem dokončovala enchiladas a dávala je do trouby.

Charlie se zatvářil podezíravě, když přišel domů a ucítil zelený pepř. Nemohla jsem mu dávat vinu – nejbližší poživatelné mexické jídlo měli pravděpodobně v jižní Californii. Ale byl to policajt, i když maloměstský, takže měl dost odvahy poprvé okusit. Zdálo se, že mu to chutná. Byla legrace sledovat, jak mi pomalu začíná důvěřovat, pokud jde o vaření.

„Tati?“ zeptala jsem se, když už téměř dojedl.

„No, Bello?“

„Ehm, jenom jsem chtěla, abys věděl, že od soboty za týden pojedu do Seattlu… nevadí?“ Nechtěla jsem žádat o dovolení – vytvářelo to nevhodný precedens –, ale prosté oznámení mi připadalo hrubé, tak jsem to na konci zvedla do otázky.

„Proč?“ Znělo to překvapeně, jako kdyby si nedokázal představit něco, co Forks nemůže nabídnout.

„No, chtěla jsem si opatřit pár knížek… knihovna tady je dost omezená, a možná se podívat po něčem na sebe.“ Měla jsem víc peněz, než jsem byla zvyklá, protože díky Charliemu jsem nemusela platit za auto. Tedy ne že by mě náklaďáček nestál dost u benzínové pumpy.

„Náklaďák asi bude mít slušnou spotřebu,“ řekl, jako by odpovídal na moje myšlenky.

„Já vím, zastavím se v Montessanu a v Olympii – a v Tacomě, když budu muset.“

„To pojedeš úplně sama?“ zeptal se a já jsem nemohla poznat, jestli mě podezírá, že mám potají nějakého kluka, nebo se jenom bojí kvůli potížím s autem.

„Ano.“

„Seattle je velké město – mohla by ses ztratit,“ dělal si starosti.

„Tati, Phoenix je pětkrát větší než Seattle – a umím číst v mapě, tak se neboj.“

„Nechceš, abych jel s tebou?“

Snažila jsem se, aby na mně nepoznal, že skrývám zděšení.

„To je v pohodě, tati, pravděpodobně strávím celý den ve zkušebních kabinkách – děsná nuda.“

„Aha, dobře.“ Myšlenka na to, jak vysedává v obchodech s dámským oblečením, ho okamžitě odradila.

„Dík,“ usmála jsem se na něj.

„Vrátíš se včas na ples?“

Grrr. Jenom v takhle malém městečku může otec vědět, kdy jsou středoškolské plesy.

„Ne – já netancuju, tati.“ Kdo jiný než on by to měl pochopit – potíže s rovnováhou jsem nezdědila po matce.

Pochopil. „No, to je pravda,“ došlo mu.

Když jsem druhý den ráno dojela do školy, schválně jsem zaparkovala co nejdál od stříbrného Volva. Nechtěla jsem se vydávat všanc příliš velkému pokušení, abych mu nakonec nedlužila nové auto. Když jsem vystupovala z kabiny, nervózně jsem si pohrávala s klíčky, a ony mi upadly do kaluže u nohou. Jak jsem se shýbala, abych si je podala, odkudsi vylétla bílá ruka a popadla je dřív než já. Rychle jsem se napřímila. Edward Cullen stál přímo vedle mě, nenuceně se opíral o moje auto.

„Jak to děláš?“ zeptala jsem se v užaslém podráždění.

„Jak dělám co?“ Při těch slovech mi podával klíčky. Jak jsem po nich sahala, upustil mi je do dlaně.

„Objevíš se z ničeho nic.“

„Bello, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavá.“ Jeho hlas byl tichý jako obvykle – sametový, tlumený.

Zamračila jsem se do jeho dokonalého obličeje. Jeho oči byly dnes zase světlé, měly hlubokou, zlatě medovou barvu. Pak jsem se musela podívat dolů, abych si posbírala své najednou zamotané myšlenky.

„Co ta dopravní zácpa včera večer?“ zeptala jsem se a stále se koukala jinam. „Myslela jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti.“

„To bylo kvůli Tylerovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci.“ Zahihňal se.

„Ty…“ zalapala jsem po dechu. Nedokázala jsem přijít na dost ošklivou nadávku. Chtěla jsem, aby ho můj doběla nažhavený hněv doopravdy spálil, ale zdálo se, že ho to jenom víc pobavilo.

„A nepředstírám, že neexistuješ,“ pokračoval.

„Takže se vážně snažíš dráždit mě k smrti? Když si se mnou neporadila Tylerova dodávka?“

Jeho hnědýma očima probleskl hněv. Rty se mu stiskly do tvrdé linky, všechny stopy humoru byly pryč.

„Bello, to je naprosto absurdní,“ řekl a jeho tichý hlas byl studený.

Dlaně mě svrběly – tolik se mi chtělo do něčeho praštit. Byla jsem překvapená sama ze sebe. Většinou netrpím násilnickými sklony. Otočila jsem se zády a vydala se pryč.

„Počkej,“ zavolal. Šla jsem dál, rozhněvaně jsem cákala v loužích. Ale v tu chvíli byl u mě a snadno se mnou držel krok.

„Omlouvám se, to bylo hrubé,“ prohlásil. Ignorovala jsem ho. „Netvrdím, že to není pravda,“ pokračoval, „ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost.“

„Proč mě nenecháš na pokoji?“ zavrčela jsem.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale tys mě odstavila na vedlejší kolej,“ zachechtal se. Zdálo se, že se mu vrátila dobrá nálada.

„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala jsem se přísně.

„Děláš to znovu.“

Povzdechla jsem si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“

„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden – víš, v den toho jarního plesu –“

„Snažíš se být vtipný?“ přerušila jsem ho a přiblížila se k němu. Můj obličej byl celý zmáčený, jak jsem vzhlédla do jeho tváře.

Díval se na mě uličnicky pobaveným pohledem. „Necháš mě prosím tě domluvit?“

Kousla jsem se do rtu, sepjala ruce a zkřížila prsty, abych nemohla udělat nic ukvapeného.

„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“

To bylo nečekané.

„Cože?“ Nebyla jsem si jistá, kam tím míří.

„Chceš svézt do Seattlu?“

„S kým?“ zeptala jsem se, vyvedená z míry.

„Se mnou, samozřejmě.“ Kladl důraz na každou slabiku, jako kdyby mluvil s mentálně retardovanou osobou.

Byla jsem stále ohromená. „Proč?“

„No, měl jsem v plánu jet do Seattlu v příštích pár týdnech, a abych byl upřímný, nejsem si jistý, jestli tam tvůj náklaďák dojede.“

„Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost.“ Zase jsem se dala do kroku, ale byla jsem příliš překvapená, abych udržela hladinu hněvu na stejné úrovni.

„Ale dokáže tam tvůj nákladák dojet na jednu nádrž?“ Znovu se mnou srovnal krok.

„Nechápu, co tobě je do toho.“ Hloupý majitel nablýskaného Volva.

„Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého člověka.“

„Upřímně, Edwarde,“ cítila jsem, jak mnou projelo zachvění, když jsem vyslovila jeho jméno, a nenáviděla jsem to. Já tě nechápu. Myslela jsem, že nechceš být můj kamarád.“

„Říkal jsem, že by bylo lepší, kdyby z nás nebyli přátelé, ne že jím nechci být.“

„Aha, díky, tím se všechno vyjasnilo.“ Těžký sarkasmus. Uvědomila jsem si, že už zase stojím. Byli jsme teď pod přístřeškem u jídelny, takže jsem se mu mohla snadněji podívat do obličeje. Což rozhodně nepřispělo k jasnosti mých myšlenek.

„Bylo by to pro tebe… rozumnější, kdybys nebyla mou přítelkyní,“ vysvětloval. „Ale už mě unavuje snažit se držet si od tebe odstup, Bello.“

Jeho pohled byl horoucí, když vyslovoval tu poslední větu, a hlas měl zapálený. Nemohla jsem si vzpomenout, jak se dýchá.

„Tak pojedeš se mnou do Seattlu?“ naléhal.

Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem přikývla.

Krátce se usmál a pak jeho obličej nabyl vážnosti.

„Opravdu by ses ode mě měla držet dál,“ varoval. „Uvidíme se na hodině.“

Naráz se otočil a odcházel zpátky cestou, kterou jsme přišli.