2.První večeře

Vyšli jsme z hotelu a já byla strašně netrpělivá, těšila jsem se na maminina nového, vlastně starého přítele. Prý to byl čestný člověk a také krasavec. Je to vůbec možné? Může existovat dokonalý partner? „A kde vlastně bydlí?“ zeptala jsem se Lili, když jsme zabočily na lesní cestu. „Vidíš tamhle to světlo mezi stromy?“ Zaostřila jsem do dálky a snažila se ho najít. A najednou jsem ho našla. Jak má ten dům veliký? V takovém malém městečku takovýhle barák. „Páni to je, ale pořádný dům.“ Vydechla jsem a Lili se pousmála, ale už nějak nervózně. Že by snad byla nervózní ze své první večeře? Samozřejmě, já byla taky. Čeká mě oficiální představení a já vůbec netušila jak bude probíhat. Ten dům byl veliký a také velice moderní. Měl velice zvláštní barvu, která byla mezi světle šedou a brčálově zelenou. Většina domu byla, ale obložena dřevem. Celý dům působil velmi klidně. Přešly jsme po verandě a zastavily se před dveřmi.Teď jsem byla vážně nervózní. Lili si těžce povzdechla, asi se snažila uklidnit. Chtěla jsem jí podpořit a vzít jí za ruku, ale v tom jí zvedla a lehce zaklepala na dveře. V tom se za dveřmi ozvalo vzdáleným hlasem: „Hned jsem tam.“ Ten hlas byl velice vzdálený, možná je Bob v horním patře. Mé uvažování přerušilo otevření dveří. Ve dveřích se objevil Bob. Panebože  Lili měla pravdu, on byl vážně nádherný. Měl oslňující úsměv, který zářil na jeho obličeji, uličnicky rozcuchaný sestřih.Na sobě měl světle modrou košili, na které neměl zapnuté dva horní knoflíčky a po dlouhých nohou se mu obepínaly tmavé džíny. Zírala jsem na něj, nemohla jsem si pomoct, byl vážně nádherný. V tom přerušil moje zíráním svým: „Vítejte!“ Snažila jsem se o normální výraz, ale moc mi to nešlo, alespoň že se nedíval na mě, ale na Lili. Oba se na sebe usmívali a pak se oba pozdravily. Lili po mě střelila pohledem a pousmála se. „Ahoj.“ Řekla normálním hlasem, nervozita jí zdá se opustila a já zamumlala: „Dobrý den.“  Bob se na mě pousmál a napřáhl ruku ke dveřím. „Pojďte dál.“ Když jsme vešli dovnitř pohltila mě neznámá vůně. V malé předsíni pomohl mamině i mě sundat kabát a zase pokynul rukou ke vchodu do obývacího pokoje. Celý dům byl vážně neuvěřitelný, nejen na povrch, ale i uvnitř, stejně jako Bob, i když jsem o jeho vnitřku jen slyšela. V obývacím pokoji už se zase na sebe usmívaly. Bylo mi nepříjemně a tak jsem si odkašlala, už byl čas na oficiální představení. Lili se na mě podívala a já pokynula hlavou k Bobovi a mamina jen přikývla. „Bobe, tohle je moje dcera Emily. Emily tohle je Bob.“ Bob se na mě zase pousmál a řekl „Moc rád tě poznávám, hodně jsem toho o tobě slyšel.“ Teď jsem byla zděšená. Co mu mohla Lili o mě vypravovat? Podívala jsem se na Lili zlobným pohledem a ona se pousmála. „Doufám, že jen dobré věci. A jsem taky ráda, že tě konečně poznávám. Prý tady máš tři volné pokoje, kam by jsme se mohly nastěhovat?“   Bob se pousmál a já na něj taky. „Ano mám u tři volné pokoje a maminka o tobě vždy mluvila moc hezky.“ Teď jsem se dívala na Lili. Lili se dívala na Boba a Bob se díval  na mně. Byl to podivný kruh, ale tohle všechno okukování prolomil Bob. „Chcete ty pokoje vidět teď nebo se napřed najíme?“ Teď se oba dívali na mně a já jsem začala být nervózní. Proč všechna vážná rozhodnutí musím dělat já? Podívala jsem se na Lili a ona se pořád usmívala. „Tak co myslíš, mami?“ Lili teď vyvalila oči a přikývla. „Tak se tady trochu porozhlídneme.“ Lili rozhodla, že se to tu napřed porozhlídneme. Bob přikývl a šel ke schodům do patra. Schody vypadaly jako by byly z minulého století,  možná ručně vyřezávané. Bála jsem se jich dotknout, abych něco neulomila, při mém štěstí bych něco poničila určitě, ale neodolala jsem a lehce se jich dotkla. Ruka mi pomalu klouzala po zábradlí a už jsme byli v patře. „Skoro celá půlka patra je volná, může být vaše jestli budete chtít. A ještě v podkroví by mohly být dva menší pokojíčky kdybyste chtěly.“ On by kvůli mamce přestavil dům? Jenom kvůli ní? To jí vážně musí mít moc rád. V tomhle domě bych se naučila žít, možná bych časem přestala rozbíjet i cenné věci, které tady měl všude rozestavěné. V patře nám ukázal první pokoj, za kterým byl menší prázdný pokoj s velkým oknem před kterým stál  starý strom. „Tady by si mohla mýt pokoj ty a z menšího pokoje bys mohla mýt šatnu kdybys chtěla.“ Bob teď mluvil ke mně, ale pořád se po očku koukal po Lili. „Jasně to by bylo bezva. Z tohohle okna je nádherný vhled a ten starý strom tmu dodává takový strašidelný pohled.“ Teď se díval jenom na mě a usmíval se. „Ten výhled se mi taky líbí, má jistý půvab. A vážně se ti tady líbí?“ Lili se teď na mne dívala zvědavým pohledem, čekala jak odpovím. Bob si všimnul kam se dívám a řekl.  „Nemusíš se rozhodovat kvůli matce, jen chci znát tvůj názor bez ohledu na mamčiny city,“ Teď jsem na něj vyvalila oči, jak mám mluvit před mamkou bez ohledu na její city. Myslí to vážně? Třeba to není tak skvělý chlap, jak jsem si myslela. Střelila jsem pohledem na Lili a Bob pochopil proč jsem ještě nepromluvila. „Co kdybychom jsme se šli samy projít.“ Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku, tak jsem jen přikývla. Celou cestu do dolního patra jsem přemýšlela nad svou odpovědí. Co mu jen řeknu? Jak mu mám vysvětlit, že ho sotva znám patnáct minut a mám se k němu nastěhovat? K úplně cizímu chlapovi? V předsíni mi podržel kabát a já do něj lehce vklouzla. Než jsme vyšli ven mi ještě upravil kapucu. Sám vklouzl do černého, dlouhého kabátu a podržel mi dveře. Než jsme vyšli tak řekl Lili: „Můžeš si zatím prohlédnout zbytek domu, jestli chceš.“ Lili se pousmála a přikývla. Veku se ohromě ochladilo a setmělo. Šli jsme kousek po cestě a já věděla, že začne mluvit jako první. „Takže, mohla by si my vysvětlit proč to všechno děláš?“ Jak to myslel, vůbec jsem nepochopila na co se ptá. „Dělám co?“ Nechápavě jsem se na něho podívala a on se pousmál. „Myslel jsem prč ses rozhodla, že vyjdeš Lili ve všem vstříc? Můžeš mít přece svůj názor, ať je jakýkoli nebo si myslíš, že to nikdo nepozná, že si toho nikdo nevšimne?“ Teď jsem měla vyvalené oči a pusu otevřenou do kořán. Nevěděla jsem co mu mám na to říct. Jak mě mohl tak lehce prokouknout? Jak mohl vědět, že udělám cokoliv aby byla Lili šťastná? „Jak jste na to přišel? To jsem tak snadno čitelná?“ Teď se zase usmíval asi byl rád, že mluvím pravdu. „Ano, já věděl, že uděláš cokoliv abys potěšila maminku, jenom z jejího vyprávění. A mohla by si mi prosím přestat vykat? Říkej mi prostě Roberte nebo Bobe.“ Byla jsem překvapená, co mu mohla Lili o mě navyprávět? „Jasně, tak mě většinou říkají celým jménem Emily, ale já mám radši když se mi říká Em. A co všechno ti o mě Lili vyprávěla?“ Teď se tvářil trochu zamračeně, ale ne rozzlobeně. „Nic hrozného, samou chválu a jak jsi neměla ráda Teda a že ti dokonce jednou zlomil ruku.“ Při posledních dvou slovech se otřásl a na chvíli se odmlčel. „Podle mého názoru to bylo přehnané, takhle tě potrestat. Podle mého názoru by se děti neměli bít, ať provedou cokoliv. Vím, že za některé věci je to potřeba, ale jen do takové míry aby to nikomu moc neublížilo. Tohle je můj názor i když je třeba špatný, ale přece je správné říci svůj názor, ať je jakýkoli. Co nás znovu přivádí na tvojí odpověď.“ Teď se zase usmíval, ale já jsem byla docela překvapená. On měl přesně stejný názor na bití dětí jako já. „Ano vážně bych udělala cokoliv proto, aby byla Lili šťastná. Jen proto jsem neutekla od Teda sama, věděla jsem, že by to Lili zlomilo srdce. To bych si nikdy neopustila. A tak jsem čekala až jí něco provede, něco jí udělá a maminky pohár trpělivosti přeteče a ona od něj uteče se mnou. Teď je na ní vidět, že je vážně šťastná, nikdy jsem jí tuto jiskru štěstí v očích neviděla. Vím, že tě má moc ráda a asi už vím proč.“ Teď jsem se na něj usmála a on se usmíval na mně, ale najednou se zeptal. „Proč?“ Nechápavě jsem se na něj zase podívala a on se zase pousmál a vysvětlil mi to. „Proč si myslíš, že mě má ráda?“ Sednul si na spadlý kmen a díval se na mě dychtivým pohledem. „Myslím si, že tě má ráda přesně právě pro tohle. Umíš si s někým promluvit v klidu. Ted by na mě už dávno křičel a rozčiloval se. Takhle v klidu jsem si s chlapem už dlouho nepopovídala. Docela mi to chybělo ani nevíš jak holčičí povídání po pěti letech začne být nudný.“ Teď na mě zíral udivenýma očima a měl pootevřenou pusu. „Promiň, ale chtěl jsi znát můj názor, nebo ne?“ Ovládl svůj výraz a zase se trochu pousmál. „Ano chtěl jsem znát tvůj názor a jsem rád, že jsi mi ho řekla. Ale stejně bych ještě rád věděl jestli se rozhodneš ke mně s Lili nastěhovat a nebo jestli budeš radši bydlet v penzionu u Samanthy. Myslel jsem si, že kdybys mě neměla ráda a vadil jsem ti tak bychom mohly předělat podkroví na ložnici a koupelnu, kde bys mohla být sama, ale jak to tak vypadá možná by ti to nevadilo bydlet s námi na jednom patře.“ Zeširoka se usmíval a já byla ráda, že poznal že mi nevadí. „Máš pravdu, ten pokoj s menší komůrkou by mi bohatě stačil.“ Zase jsme se na sebe pousmáli a on se podíval na měsíc. „Nemáš ani ponětí jak dlouho jsem na ní čekal. Byl jsem úplně zdrcený když odešla s tím bídákem Tedem, nevěděl jsem co na něm vidí, jestli ho má tak ráda nebo jestli jí odvedl násilím, výhružkou nebo penězi. Nevěděl jsem jestli je pořád naživu nebo jestli jí něco udělal. Byl jsem bezmocný, protože mi neřekla adresu, kam jí odvezl ani do jakého státu jeli. Nevěděl jsem nic.“ Teď jsem na něj zírala užaslým pohledem a on se div nerozbrečel. Sedla jsem si k němu na kmen a objala ho za ramena abych ho podpořila a zašeptala jsem mu do ucha. „Nikdy tě nepřestala milovat, myslím si, že to proč jsme přišli zrovna sem, byl hlavně důvod tě znova vidět.“ Uvolnil se z mého obětí a podíval se mi do očí,  a něco v nich hledal, já si myslela, že v nich hledá nějakou známku lži. Asi nevěděl, že já lhát neumím. Přestal se mi dívat do očí a znovu se podíval na měsíc. Taky jsem se podívala, byly dva dny před úplňkem a měsíc osvětloval celou cestu až k domu i celý dům. V tom se Bob zvedl a začal někde bloudit, nejspíš ve svých vlastních myšlenkách. Chodil pořád sem a tam a něco si mumlal. Zvedla jsem se taky a zeptala se: „Nepůjdeme se radši podívat za Lili, aby tam nebyla sama?“ Zastavil se, podíval se na mě a pousmál se. „Máš pravdu měli bychom jít, možná bys měla vědět, že tvoje matka tě má velice ráda. Klidně by se za tebe vzdala života kdyby musela, jen proto abys ty zůstala naživu.“ Zase jsem na něj vyvalila oči, ale šla jsem dál. Najednou jsem se zastavila, protože mi něco došlo. „Jak to tak všechno můžeš vědět?“ Zíral na mě vyděšenýma očima a vypadal jako by se něčeho bál. „Věděl co?“ Teď jsem byla docela uražená, určitě věděl na co se ptám. „Jak jsi věděl, že vyjdu vždy Lili vstříc, že nerada říkám svůj názor?“ Rychle se snažil nahodit normální výraz a vysvětloval. „Vždyť jsem ti to říkal. Z toho mamčina vyprávění, říkala mi, že si není jistá jestli to děláš jen kvůli ní nebo jestli se prostě chceš dostat od Teda. Tak jak je to?“ Byla jsem vedle tenhle rozhovor byl kvůli mamince. Ona nevěděla jestli jí mám doopravdy ráda, tak to budu muset všechno vysvětlit. „Ano, vážně jsem s ní utekla, protože jsem neměla ráda Teda, ale hlavně to bylo kvůli Lili. Myslím si, že by beze mě nevydržela, ale hlavní důvod byl vážně dostat se od Teda. Docela mě překvapilo když mi řekla, že se chce vrátit ke své staré lásce, ale jsem vážně ráda, že jsme jeli sem, je tady šťastná.“ Díval se na mě užaslým pohledem, viděla jsem v nich jiskřičku štěstí. „Takže tohle si myslíš, že je tady šťastná?“ Pousmál se při té představě. „Ano myslím si to, má v jednom kuse jiskru štěstí v očích. Nikdy jsem jí tu jiskru v očích neviděla, teď se zdá opravdu šťastná.“ Šli jsme dál po cestě k domu. Uviděla jsem Lili, jak se schovává za závěsem v patře. Nahlas jsem se zasmála a Bob se na mě podíval. „Co se děje?“ Zase jsem se zasmála a n na mě pořád nechápavě koukal. „Lili nás sleduje, ale řekla bych, že nic nevidí, protože když se setmí tak nic nevidí. Doktor říkal, že se to stává a časem by se to samo mělo zlepšit, je to jen z toho, že moc kouká do počítače. Ale je tak zvědavá na můj názor, že se snaží špehovat.“ Zase jsem vybuchla v hrozný smích a Bob se smál taky. Vcházely jsme do dveří a pořád jsme se smály. Lili na nás čekala v obývacím pokoji, když jsme jí s Bobem uviděly zase jsme se začaly smát, nemohli jsme si pomoct. „Co je tady tak vtipného?“ Dívala se na nás naštvaným pohledem, a my snažily uklidnit, ale moc rychle nám to nešlo. Když už jsem byla schopná mluvit, tak jsem se zeptala: „Co jsi viděla z okna? Myslela jsem si, že v noci nic nevidíš?“ Už se tvářila docela normálně, ale pořád se mi zdálo, že se na mě zlobí. „Máš pravdu, ať jsem se snažila jakkoliv nic jsem neviděla, ale byla jsem zvědavá na tvůj názor, Nemohla jsem si pomoct.“ Teď se zadušeně pousmál, znělo to jako když se dusí, ale rychle si odkašlal a snažil se nahodit normální výraz. „Dobře co je tady vtipného teď?“ Lili se zase tvářila uraženě, že nic neví, ale tentokrát jí to vysvětlil Bob. „Em přesně tohle říkala, že budeš chtít znát její názor, ale mě se tomu moc věřit nechtělo. Myslel jsem si, že spíš budeš chtít vědět jak se budeme k sobě chovat . Jestli jako přátelé nebo jako nepřátelé, ale vážně jsem netušil, že máte jedna druhou takhle přečtenou.“ Podívali jsme se s Lili na sebe a pak jsme se obě podívali na Boba. On zase vybuchl a ukázal na nás. „Jen se na sebe podívejte jste jako dvojčata, akorát je jedno o pár let mladší. Zrovna teď na mě koukáte úplně stejným pohledem.“ Pořád se usmíval a mi se s maminou podívali na sebe nechápavým pohledem. Copak můžu vypadat jako Lili když opouštěla Boba, to bylo Lili asi dvacet. Je to vážně možné? „Vážně jsme si hodně podobné, už nám to pár lidí říkalo, ale že tak hodně jsem si nikdy nevšimla.“ Prohlásila Lili radostně. Byla jsem taky ráda, že jsem víc podobná Lili a ne Tedovi. „Já jsem taky ráda, že jsem podobná tobě a ne Tedovi.“ Teď jsme se smáli všichni tři a trvalo nám dlouho než jsme přestaly. Vzpomněla jsem si, za jakým účelem jsme tady. „Tak jak se ti líbili pokoje?“ Lili se mi dívala do očí a já netušila co v nich hledá. „Líbí se mi tady, ale rozhodnutí záleží na tobě. Já tě nebudu nikam nutit.“ Teď se na mě oba dívaly, čekaly na mou odpověď a já byla ráda, že bude kladná. „No, mě se tady taky líbí, ale nevím jestli se mi chce zrovna dnes v noci tady vybalovat.“ Lili kolem mě rozhodila ruce a začaly jí téct slzy. Já jí ale zašeptala do ucha do ucha jednu podmínku. „Ale mám jednu podmínku.“ Maminka se odtáhla a zírala na mě. Já se ale podívala na Boba a mrkla jsem na něj, on se pousmál, asi věděl oč se chystám požádat a s úsměvem přikývnul. Radostným pohledem jsem se zase podívala na Lili, ale ona se dívala na Boba, ale Bob přikývnul hlavou mým směrem. Dívala se mi do očí a čekala. „Chtěla bych ten pokoj z kterého je ten nádherný výhled, tedy jestli to nevadí.“ Zase kolem mě rozhodila ruce a do ucha mi slabým hláskem zašeptala. „Děkuji.“ Pevně jsem jí objala a ani jsem si nevšimla, že Bob zmizel. „Kam šel Bob?“ Lili se rozhlédla kolem. „Možná šel do kuchyně, přece jen jsme přišli na večeři.“ Měla pravdu na večeři jsem úplně zapomněla. „Možná bychom jsme mu mohli pomoct.“ Mamina se pousmála a šli jsme spolu za ním. Překvapilo mě, že se tu Lili tak dobře vyzná. Opravdu byl v kuchyni. Stál u linky a něco tam kuchtil, asi ani netušil, že jsme tam. Potich jsem se k němu přiblížila a chtěla jsem na něj vybafnout, ale on se na mě ani nepodíval a řekl. „Promiňte, že jsem vás tak na rychle opustil, ale vypadalo to že byste chtěli mít trošku soukromí.“ Podíval se na Lili, která stála pořád ve dveřích a pousmál s na ní. Otočil se zpět ke svému dílu. „Chceš pomoct?“ Zeptala jsem se a on se pousmál. „Vy jste hosti, správně by jste si měli sednout a koukat se na mě.“ Zasmála jsem se a Lili přistoupila blíž. „Pochybuji, že by to Lili vydržela, jen se koukat a nepomoct.“ Bob se tedy posunul a podíval se na Lili. Ta už stála za ním a koukala na linku. „Co to vaříš?“ Bob se pousmál a uděl Lili místo. „Bažanta na víně se zeleninou.“ Lili se zasmála. „Zase ten tvůj tajný recept?“ Tajný recept to bych mohla taky něco pochytit. „Můžu taky pomoct?“ Bob se pousmál a udělal mi taky drobet místa. „Ano, můj tajný recept, ale zase není tak tajný je jen neobvyklý. Já moc vařit neumím, proto chutná tak zvláštně, ale překvapuje mě, že to chutná docela dobře.“ Lili do něj lehce šťouchla loktem a dodala. „Nebuď skromný, víš dobře, že to nemám ráda. Vařit umíš, ty umíš všechno.“ Zasmála jsem se a Lili taky. Bob se na nás jen zaraženě díval. Tak jsem začala vysvětlovat. „Lili se Samanthou mi říkaly jak vznikla tvoje přezdívka “Všeuměl“ prý všechno umíš, všechno znáš.“ A zase jsme všichni vybuchly v smích, dnes jsme se nasmáli až dost. Připravovali jsme tedy všichni společně večeři. Při tom jsem se snažila pochytit co nejvíce věcí šlo. Jako třeba, kde tady má mouku, koření, olej a další suroviny, které budu potřebovat až tady budu vařit sama. Taky jsem se snažila odhalit ten tajný recept. Když jsme dali upéct bažanta do trouby, Bob se pousmál a řekl. „Teď máme dvacet minut čas. Tak co byste chtěli podniknout?“ Zase se oba podívaly na mě abych rozhodla. Těžce jsem si povzdechla a otočila se na Lili. „Co třeba něco provést s těmi pokoji abychom jsme se mohli už zítra nastěhovat.“ Lili měla zase tu jiskru v očích a rozhodila kolem mě ruce. Já jí taky pevně objala a za jejími zády jsem viděla Boba jak kroutí hlavou. „Co?“ Zeptala jsem se a on se pousmál. „Myslel jsem, že tu nadšenost jenom hraješ, ale asi ne. Myslel jsem si, že jsi dobrá herečka, i když Lili říkala, že neumíš ani pořádně lhát.“ Teď se oba smáli a já jsem cítila jak se mi do tváří vlévá krev. „Vsadila bych se, že nejsem jediný člověk ve vesmíru, který při lhaní koktá a někdy omdlí.“ Byla jsem uražená, proč mu musela vyprávět zrovna tohle! „No tak se půjdeme kouknout na ten tvůj pokoj.“ Byla jsem ráda, že téma mého lhaní jsme opustily a věnovali jsme se přítomnosti. V mém budoucím pokoji byla zatím jen postel a stará skříň, zbytek si budeme muset s Lili dokoupit. „No moc tady toho není, ale ve sklepě mám nějaký starší nábytek. Měla by tam být i lepší postel. Stačí si jen promyslet co sem dát a můžeme to hned přinést. Nebo by si chtěla nový nábytek?“ Byla jsem bez sebe snad nemá ve sklepě ještě obchod nábytku, nebo snad ano? „Já mám ráda starší věci. Moc věcí potřebovat nebudu, pro začátek by stačil nějaký stůl se židlí.“ Bob jen přikývl a Lili si šťastně povzdechla. Bob se otočil a my jsme šli za ním. Měl obrovský sklep a v jedné sklepní místnosti byl nábytek. Bylo to neuvěřitelné, měl tam snad všechno od lampy až po pohovku. Našla jsem si tam psací stůl z tmavého dřeva a k němu ještě židli. Já jsem si nesla do pokoje židli a Lili mu pomohla se stolem. „Teď to vypadá mnohem lépe.“ Posoudila jsem. „Ano mnohem lepší.“ Souhlasil Bob a Lili jen přikývla. „Mohu se jít ještě po něčem poohlédnout?“ Bob se pousmál a přikývl. „My se tedy půjdeme kouknout na toho bažanta. Už by měl být hotový.“ Lili se rozzářil obličej. To s ním vážně chtěla být tak hrozně sama? „Krásně to voní. Tak já se jdu podívat po něčem do sklepa.“ Odešla jsem z místnosti a nechala jsem jí trochu soukromí. Ve sklepě jsem našla několik poliček a také starší pohovku. Říkala jsem si, že by se mi mohla hodit, v pokoji mám místa víc než dost. Vzala jsem tedy matraci z pohovky a odnesla jsem si jí nahoru do pokoje cestou zpět jsem se stavila v kuchyni. Chtěla jsem je vylekat, ale když jsem se vkrádala do kuchyně, uviděla jsem je v železném objetí. Lili měla položenou hlavu na jeho hrudi a on měl zabořený obličej v maminčiných vlasech. Stejně potichu jsem se vykradla z kuchyně a šla jsem do sklepa pro další matraci a opět jí odnesla do pokoje. Nevěděla jsem jestli už mám jít do kuchyně nebo jestli jim mám nechat soukromí. Riskla jsem to a šla jsem do kuchyně. Před kuchyní jsem hlasitě dupala a odkašlala jsem si. Našla jsem je jak připravují stůl a při tom se na sebe pořád po očku koukají a usmívají se na sebe. „Tak co? Našla jsi něco co se ti líbilo?“ Zeptal se mě Bob když odtrhl od Lili oči. „Ano, našla jsem tam jednu pohovku, která by se hodila, ale sama jí neunesu.“ Pousmál se a pak mu zase oči střelili k Lili, ale odpověděl. „Tak jdeme pro ní!“ Zvolal a já nevěděla jestli je to jen pro to aby se mi tu líbilo a nebo jestli to všechno dělá kvůli Lili. „Nemusí to být hned. Možná bychom jsme si mohli napřed dát večeři.“ Liliin obličej zářil a já pořád nevěděla proč. „Ano, to by bylo fajn. Začíná mi pořádně kručet v břiše.“ Řekla Lili a vtom okamžiku jí zakručelo v břiše. Slyšela jsem to i já a o jsem stála od ní asi sedm metrů. Všichni jsme se pousmáli a Bob jen přikývl. „Dobře, tak se posaďte. Já to donesu, už jste mi dnes pomohly víc než dost.“  S Lili jsme se posadily ke stolu. Já si sedla za strany, aby mohla Lili s Bobem sedět naproti sobě. Všichni jsme si popřáli: „Dobrou chuť.“ a začali jsme jíst. Večeře byla výborná, nemohla jsem přijít jaká to byla chuť. Byla velmi zvláštní. Věděla jsem, že jsme tam přidávali víno, ale ani jako víno to nechutnalo. Tu chuť se nedalo popsat. Tajný recept byl stále tajný. Když jsme dojedli tak se Lili s Bobem bavily a já si vzpomněla na můj slib, že je po večeři nechám o samotě. Nechtěně jsem si nahlas zívla a protáhla se. „Bylo to moc dobré, ale asi už si půjdu do penzionu zdřímnout.“ Lili se pousmála, byla ráda,že dodržím slib. „Chceš abychom tě doprovodily?“ V očích jí byla vidět rodičovská starost. „Ne, já to zvládnu sama. Nemusíš si dělat starosti. Dáš mi klíče?“ Prohrabala si kapsy a podala mi klíč. Pořád se tvářila starostlivě, ale já se na ní pousmála a doufala jsem, že jí tak uklidním. Šli se mnou až ke dveřím. Bob mi podržel bundu a při potřesení rukou jsme ještě prohodily pár slov. „Moc ráda jsem tě poznala. Pěkně jsme si popovídali.“ Pousmál se a pevně mi stiskl ruku. „Jsem taky moc rád, že jsem tě konečně poznal. Doufám, že spolu budeme dobře vycházet.“ Pustily jsme si ruce a já se podívala na Lili. „Pevně věřím, že ano.“ Ještě jsem se s maminkou objala a maminka mi pošeptala slabým hláskem do ucha, který nemohl Bob slyšet.  „Děkuji.“ Odtáhla jsem se a pousmála se na ni. Těžce si povzdechla a já jsem na oplátku přikývla. „Tak ahoj.“ Vyšla jsem ze dveří a ještě jsem se naposled podívala na dům. Oba pořád stály za prosklenými dveřmi a drželi se za ruce. Bylo na nich vidět jak se mají i za ta léta rádi. Lili na mě zamávala rukou a já jí to oplatila. Otočila jsem se a šla jsem dál. Byla jsem docela ráda, že jsem už odešla. Cestou domů jsem přemýšlela o Bobovi. Na tváři měl celý večer klidný výraz a celkově působil velmi pohodově. Ale co když to jen hrál,  jenom proto abychom jsme se k němu nastěhovali. Co když zítra bude nesnesitelný? Co když odhodí tu dokonalou masku a bude horší než Ted?  Takové otázky se mi honily v hlavě celou cestu do penzionu, ale já jim nechtěla věřit. Chtěla jsem si ho pamatovat takhle s dokonalým úsměvem. Než jsem došla do hotelu pořádně se setmělo, byla už skoro tma. Uvnitř jsem se osprchovala a  vyčistila jsem si zuby. Byla jsem dost unavená na to abych spala, tak jsem si lehla do postele, ale pustila jsem  si televizi. Dávali nějaký zamilovaný film, ale já jsem ho moc nesledovala, musela jsem pořád myslet na Lili. Tak jsem vypnula televizi a snažila jsem se na nic nemyslet. Po několika dlouhých minutách se mi podařilo usnout, ale spaní jsem moc klidné neměla. I ve svých snech jsem objevila i  Boba s Lili, ale Bob v nich hrál plno záporných bytostí. Nechtěla jsem mým snům věřit, ale část mého já mi pořád šeptal, že není takový jaký se zdá být. Díky těmto snům jsem měla velmi neklidné spaní. Pořád jsem se převalovala a probouzela se. Snažila jsem se ale mým snům nepropadnout, ale moc se mi to nedařilo.

Ráno mě probudilo ohromné klepání na okno. Nebo to nebilo klepání? Vyhrabala jsem se z postele a chtěla jsem se jít podívat k oknu. Udělala jsem nejistý krok k oknu, ale v tom jsem dostala strach. Nevím proč, ale najednou jsem celá ztuhla. V hlavě mi prolétlo milion představ kdo by to mohl být, co by se asi mohlo stát. Ale pohnula jsem se a šla jsem se podívat z okna. Pohltila mě úleva, když jsem zjistila, že to hlasité klepání na okno byly jen zuřivé kapky deště. Venku tolik pršelo, že skoro nebylo nic vidět. Nebylo vidět ani na silnici, i když stála jen několik metrů od domku. Dívala jsem se ven a snažila jsem se rozpoznat dvě osoby, které právě vystupovali z lesa. Najednou vítr odfoukl hustý déšť stranou. Byl to Bob s Lili po boku. Lili měla na tváři radostný výraz a Bob vypadal docela utahaně, že by nespal celou noc. Co asi dělali? Myslím, že to asi uhodnu. Bob se k Lili naklonil a ona mu obepnula ruce kolem krku. Skláněli se oba k sobě a najednou vítr povolil a déšť se zase rozdivočil. Rychle jsem si lehla do postele a předstírala jsem, že spím. Lili se potichu vkradlo dovnitř a pomalím belhavým krokem šla do postele. Najednou vypadala taky hrozně unaveně. Za několik málo okamžiků se začalo ozývat z jejího pokoje spokojené chrápání. Vstala jsem, vykradla jsem se z domu a šla jsem na snídani za Samanthou. Vešla jsem do kuchyně a našla jsem tam Sam. Stála u linky a něco tak kuchtila. „Dobré ráno.“ Pozdravila jsem jí a ona se od své práce otočila na mě. „Dobré ráno. Ty si vstala ale brzy. Já si myslela, že jsi ospalec.“ Podívala jsem se na hodiny. Bylo teprve půl šesté. „Obvykle jsem, ale dneska jsem nemohla spát.“ Obrátila se zpět ke své práci, ale povídala si se mnou. „Kdo tě trápí?“ Ihned věděla o koho jde. To snad tady všichni umí číst myšlenky? Jak to, že tady ví každý co si myslím? T jsem vážně tak snadno čitelná? „Bob, samozřejmě. Kdo jiný. Je tak perfektní, že je mi to až podezřelé.“ Sam se rozesmála, ale pořád se soustředila na své vaření. „Takže, co si o něm myslíš?“ Nevěděla jsem co jí mám říct, tak jsem se snažila odtrhnout od tohohle témata. „Chceš pomoct?“ Pousmála se a podala mi zástěru. „Jasně, tady máš. Můžeš začít míchat tohle těsto.“ Postavila přede mě mísu s neumíchaným těstem. „Jasně, a co to bude až to bude?“ Podala mi vařečku a zase nahodila jako hlavní téma- Boba. „Bude to jablečný koláč. Ten má Bob moc rád. Pořád jsi mi neřekla co si o něm myslíš.“ Byla jsem naštvaná, že ho pořád vytahuje, ale nic jsem nezmohla. „No, já vlastně ani nevím co si o něm mám myslet. Znám ho jen jeden den, ale pořád si myslím, že něco skrývá. Netuším co by to mohlo být, ale úplně přesně věděl jak se chovám. Říkal, že to poznal z Liliina vyprávění, ale mě to přijde stejně divné.“ Samantha celá ztuhla, až jí vyklouzl z ruky nůž, kterým zrovna oloupávala jablka do koláče. Vytřeštěným pohledem si mě měřila a začala pomalu mluvil. Kladla důraz na každou slabiku. „Vážně tohle si myslíš, že ovládá nějaké zvláštní schopnosti.“ Sehnula se pro nůž a začala oloupávat další jablko. „Já vážně nevím. Třeba jen moc koukám na televizi. Hledám v něm něco co není, ale jinak byl moc fajn.“ Sam nakrájela jablka a já konečně domíchala těsto. „Takže se k němu nastěhujete brzy?“ Najednou na mě vyhrkla, zrovna když jsme na plech nalévali těsto. „Asi ano. Včera večer jsme ze sklepa nanosily nějaký starší nábytek do mého pokoje, ale nevím co se dělo po večeři, když jsem odešla.“ Sam vyvalila oči. „Ty si je tam nechala samotný!“ Podivila jsem se čeho se tak může tolik bát. Je snad Bob nebezpečný? „Ano, to je špatně?“ Rychle se otočila zpět ke koláči a skládala na něj nakrájená jablka. Nakonec celý koláč posypala moučkovým cukrem a strčila ho do trouby. Nevěděla jsem proč mi na mou otázku nechtěla odpovědět, ale nechala jsem jí mlčet. Já bych byla taky ráda kdyby po mě nechtěla mluvit o Bobovi, to ona si o něm chtěla povídat. Chtěla jsem se jí zeptat znovu, ale najednou to ticho prolomila sama. „Ne, není to špatně. Jen mě to překvapilo. Takže, kdy Lili přišla?“ Podívala jsem se na hodinky a snažila jsem si vzpomenout, kdy to vlastně přišla. „Myslím si, že tak před hodinou a půl.“ To Sam ještě více zarazilo, ale snažila se to na sobě nedat najevo. „Vážně? Takže u něj strávila celou noc.“ Šli jsme si sednout do jídelny a cestou jsem jí povídala podrobnosti z Liliina návratu. „Ráno mě zbudil déšť, který bubnoval o okno. Když jsem přišla k oknu uviděla jsem je na kraji lesa. Bob vypadal strašně utahaný, ale Lili vypadala šťastně. Myslím si, že se i políbili, ale jistě to nevím. Přes déšť nebylo moc vidět. Když se Lili vkradla dovnitř sundala si mokré oblečení a padla jako mrtvá do postele.“ Seděli jsme spolu u stolu a snídali jsme spolu. Udělaly jsme si ovocný čaj a rohlík s jahodovou marmeládou. „Takže si viděla jak byl Bob unavený.“ Divila jsem se, že se ptá zrovna na tohle. „Ano, měl takový utahaný výraz na tváři. Měl divné oči, takové přimhouřené a načervenalé bělmo. Ale vážně hodně pršelo, nevím to jistě. Je to jen moje domněnka.“ Chvilku jsme nad tím obě přemýšlely, ale nechali jsme to být. „Takže, kdy se k němu nastěhujete?“ Vypadala najednou nějak sklesle, jako by se něčeho obávala. „Nevím kdy přesně, ale já bych byla ráda kdyby se to stihlo do pondělí. Nevím jestli bych zvládla dohánění školy se stěhováním. Také se budu muset zabydlet a zvyknout si na nové prostředí.“ V tom se v jídelně objevila Lili. Vypadala hrozně. Musela být hrozně unavená, protože měla fialové kruhy pod očima. Ale pořád se usmívala. Byla šťastná. „Ty už jsi vzhůru.“ Ospale se na mě pousmála a zívla si. „Ne, jen jsem tě hledala. Ještě si půjdu lehnout. Jen jsem se bála kde jsi. Vzbudila jsem se a chtěla jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Docela mě překvapilo, že jsi tak  brzo vstala.“ Zase si zívla a na dlouhou chvíli zavřela oči. „Dnes v noci jsem nemohla spát. A pak jsem šla pomoct Sam s jablečným koláčem.“ Zavrávorala a já jí rychle podepřela a Sam taky rychle přispěchala na pomoc. „Tak pojď. Půjdeme si lehnout do postele. Až se vyspíš všechno mi budeš vyprávět, ano?“  Něco zamumlala a pomalu jsme jí se Sam odtáhli do pokoje. Padla do postele úplně mrtvá. Ještě nikdy jsem neviděla Lili tak utahanou. Se Sam jsme se vrátili do kuchyně. Koláč už provoněl celou kuchyň i jídelnu. Sam ho vyndal z trouby a položila na linku. Vypadal stejně výborně jako voněl. Zase jsem pomáhala Samanthe  v kuchyni s obědem. Celý den jsem strávila se Samanthou v kuchyni. Povídali jsme si o mnoha věcech- o škole, o mých nových spolužácích. Sam se mi snažila popsat všechny se kterými bych měla chodit do třídy. Vypadalo to, že by tam mohlo být pár dobrých lidí. Docela se mi ulevilo. Když jsme společně dovařili oběd, šla jsem se Sam na nákupy. Abychom mohli společně uvařit večeři. Pořád jsem se jí držela jako klíště. Potkaly jsme plno lidí a Sam mě všem představovala. Potkali jsme i mou novou spolužačku Jassicu. „Ahoj Jass.“ Pozdravila jí Sam a rukou pominula ke mně. „Tohle je Emily. Měla by od pondělí chodit s tebou do třídy. Myslím si, že vy dvě by jste mohli být dobré kamarádky.“ Snažila jsem se pousmát, ale moc mi o nešlo. „Ahoj Jessico. Moc ráda tě poznávám.“ Jessica se na mě usmála svým zářivým úsměvem a ihned začala plánovat: „Mohla bych tě vyzvednout v pondělí ráno u vás a šli by jsme spolu do školy. Mohla bych tě tam provést a seznámit s naší partou.“ Tak fajn, první kamarádku mám, pomyslila jsem si. Zajímalo mě jestli budou i ostatní ve třídě takhle upovídaný jako byla Jessica. Za několik minut jsem se dozvěděla o každém na škole nějaký drb nebo zajímavost. Pořád jsem poslouchala vyprávění o mých spolužácích. Zkoušela jsem si je představit podle Jassicna popisu a zapamatovat si jejich jména, ale moc se mi to nedařilo. Bylo to tolik jmen a tolik popisů, že jsem se v tom začala ztrácet. „Jassico, nemůžeš trochu zpomalit? Začíná se mi z toho motat hlava.“ Zasmála se a pak se na mě omluvným pohledem podívala. „Promiň. Já jsem ukecaná. Já vím, říkají mi to všichni. Promiň.“ Pořád se na mě dívala omluvným pohledem. Přivádělo mě to do rozpaků. „Omluva se přijímá, ale jsem vážně ráda, že jsi mi vyprávěla o spolužácích. Moc si toho vážím.“ V tom vyšla Sam z obchodu a zamířila si to k nám. Měla dvě obrovské tašky a vypadalo to, že je každou chvíli upustí. „Takže tě vyzvednu ráno.“ Řekla Jassica a obrátila se k odchodu a pak se zarazila. „Kam  vlastně mám přijít?“ To jsem nemohla tušit. „Asi k Bobovi Bridgerovi. Nevím jestli budeme tam, ale dám ti vědět. Dáš mi telefonní číslo?“ Vytáhla jsem si z kapsy mobil a ona spustila: „773 322 546“ Číslo dvakrát zopakovala a pak jí to nedalo. „Takže, ty bydlíš u Boba? Vy jste příbuzní?“ To mě zarazilo. Příbuzní, ani omylem! „Ne nejsme příbuzní. Moje mamka se s ním zná. A jak tě to napadlo?“ Šli jsme směrem k Sam a já čekala až taška, kterou nesla praskne. „Vlastně ani nevím. To znamená, že tvoje mamka je Lili.“ Konstatovala. Zněla celkem přesvědčeně. „Ano, moje mamka se jmenuje Lili. Jak jsi to věděla?“ Podezíravě jsem se na ní dívala a ona mi můj výraz vracela. „No.., tady je Lili docela populární. Naši my vyprávěli jak Bob vypadal, když Lili od něj odešla. Prý to bylo hrozné. S nikým nemluvil, nikam nechodil…“ Rychle jsem jí utnula, nechtěla jsem slyšet další věci, co mu Lili provedla. „Mě to už vyprávěla Sam. Nepotřebuji to slyšet znovu.“ Vzala jsem Sam jednu tašku. „Páni, co jsi všechno koupila? Připravuješ snad hostinu?“ Jessica chytla tašku, kterou jsem držela za druhé ucho. Šla s námi do penzionu a cestou jsem se vyptávala tentokrát já. Stačila vždy jedna otázka a Jessica spustila svoje vypravování. Než jsme došli do kuchyně, věděla jsem ty nejnovější drby o učitelích a taky co mají rádi, jak je obměkčit. To by se mi mohlo časem hodit. Donesli jsme tašky do kuchyně a Sam se zase začala věnovat kuchyni. „Takže zatím bydlíte u Sam?“ Přikývla jsem a doprovodila jsem jí ke dveřím. „Ano, prozatím. Já bych byla radši, kdybychom se k němu nastěhovali do pondělí.“ Najednou se dívala zvědavým pohledem a samozřejmě svou zvědavost dala ihned najevo. „Proč do pondělí?“ To je ale zvědavec, pomyslela jsem si. „Protože bych se nerada stěhovala a zároveň se snažila dohonit všechnu látku ve škole.“ Měřila si mě pohledem, asi si myslela, že si dělám srandu. „Dobře, tak zatím ahoj.“ Na prahu dveří se otočila a zamávala na mě rukou. „Ahoj, takže se uvidíme v pondělí ráno?“ Jen přikývla a vyšla ze dveří. Za dveřmi ještě zavolala: „Zavolej mi!“ Vrátila jsem se do kuchyně za Samanthou. Dneska jsem se Sam strávila celý den. „Takže, co budeš dělat?“ Ihned po vchodu do kuchyně jsem se zeptala. „Musím připravit večeři. Zajímalo by mě kdy se Lili vzbudí.“ Sakra, na Lili jsem úplně zapomněla. „Lili!“ Vykřikla jsem slabým hlasem, jakoby tu někde spala. „Radši se na ní půjdu podívat.“ Sam jen přikývla a obrátila se k přípravě večeře. Rychle jsem vyběhla z jídelny a spěchala do našeho pronajatého domku. Jako myška jsem se vkradla do pokoje. Lili stále ležela na posteli, přesně tak jak jsme jí tam se Sam nechali. Potichounku jsem se vykradla z pokoje a vrátila se zpátky k Sam. „Ještě spí.“ Sotva jsem to dořekla Sam se přidušeně zasmála. „Co je?“ Zeptala jsem se. Vůbec jsem netušila proč se směje. „Zajímalo by mě co celý večer dělaly.“ Šla jsem blíž k Sam, chtěla jsem jí pomoct a v tom se ode dveří ozvalo: „Nic moc zajímavého.“ Obě jsme se rychle otočily ke dveřím a Lili stála ve dveřích. Vypadala mnohem lépe, byla šťastná. „Dobré ráno, ospalče. Vlastně…dobrý večer.“ Se Sam jsme se zasmály a Lili začala vysvětlovat. „Včera večer jsme vymalovali tvůj pokoj, nabarvily jsme ten starý nábytek a já sešila nový potah na tu starou pohovku. Myslím si, že jsem měla právo na trochu odpočinku.“ Vyvalila jsem oči. Tím se všechno vysvětluje. To proto Bob ráno vypadal hrozně, stejně jako Lili. To jsem vážně nečekala, pracovali celou noc jen kvůli mně. „T o tedy ano.“ Řekla rázně Sam. Nechceš nám vyprávět nějaké podrobnosti? Vsadím se, že Em by se taky ráda dozvěděla co jste tam dělaly.“ Mrkla na mě a já nasadila prosící tón. „Vyprávěj nám to mami, prosím.“ Udělala jsem smutné oči a mamka si povzdechla. „Víš, že tomuto pohledu neodolám…“ Chtěla pokračovat, ale se Sam jsme vyjekly radostí a rychle si tleskly. Lili ale dokončila svou větu. „…ale napřed bych si mohla dát snídani, tedy večeři.“ Jasně vždyť nejedla nejméně dvanáct hodin. „Jestli to nebude Sam vadit, ale kdyby si za ten jablečný koláč vyměnila nějakou podrobnost. Možná by ho i vyměnila.“ Mrkla jsem na ni za zády Lili, aby hrála se mnou a ona se pousmála. Když se Lili na ní otočila rychle nasadila zdráhavý výraz a pomalu řekla. „No, já nevím. Možná to za ten jablečný koláč stojí, když vím že ho máš tak ráda, tak se mi toho vážně chce využít.“ Škodolibě se na ní usmála a Lili byla poražená. Povzdechla si a dívala se na nás naštvaným pohledem. „Tak fajn. Vyhráli jste. Když mi k snídani dáte ten koláč, povím vám jak to teď vypadá u Boba.“ Se Sam jsme se na sebe podívaly a obě jsme kývli. Šla jsem pro koláč a ony si šli sednout do jídelny. Když jsem přinesla koláč už seděly u stolu a já se Sam jsme byly nedočkat. Lili si kousla koláče a spustila. „Když jsi odešla, chvilku jsme si povídaly po chvíli jsme už neměli co probrat. Tak Bob navrhl, že bychom mohly upravit ty naše pokoje.“ To byl Bobův nápad! To jsem vážně nečekala. Lili si ukousla další kus a pokračovala. „Ve sklepě jsme našli několik dalších poliček a noční stolek. Docela mě překvapilo, jaký měl přehled ve sklepě. Přesně věděl, kde co má.“ Vypadalo to, jakoby byla stále u něj doma a jen popisovala co vidí. Svojí mysl měla stále u něj. „Když jsme všechen nábytek dotahaly do pokojů, začaly jsme přemýšlet do jakých barev by jsme sladily tvůj pokoj.“ Barev? Takže oni malovali barevně! No super! Doufám, že nevybraly nějakou růžovou. Lili si opět kousla do koláče a vesele pokračovala. „Nakonec jsme se rozhodly pro kombinaci bílé a světle fialové.“ Odmlčela se když uviděla jak jsem vyvalila oči. “Myslela jsem si, že máš fialovou ráda.“ Rychle dodala. Najednou vypadala sklesle, jako by jí moje reakce ublížila. Snažila jsem se tedy uvést věci na pravou míru. „Máš pravdu. Mám ráda fialovou, jen mě to zaskočilo. Nikdy mě nenapadlo, že byste kvůli mně byly celou noc vzhůru.“  Liliin obličej pohltil udivený výraz, ale už nevypadala sklesle, ale jako by byla obměkčena mojí poznámkou. „No Bob už by mohl být taky vzhůru, tak mu půjdu zavolat. Říkal, že bychom jsme se mohli nastěhovat dnes, ale jen tehdy, jestli bude barva zaschlá. Na plechovce bylo napsáno, že by měla schnout jen čtyři hodiny. Taky říkal, aby ses přišla podívat, jestli se ti to bude líbit.“ Byla jsem překvapená, měla bych jít k němu sama? „No, možná bych se tam vážně měla jít podívat, abych se ujistila, že tvůj sladovací talent někam neutekl.“ Sam se zasmála a v ten moment jsem měla kolem pasu obtočené její ruce. „Děkuji.“ Zašeptala mi tenoučkým hlasem. V poslední době mi často děkovala a objímala mě, ale mě to nevadilo, byla jsem za to ráda. Byla jsem ráda, že mám s maminkou takový dobrý vztah. „Dobře, tak já mu jdu zavolat.“ Rychle se zvedla a chtěla odejít. „Počkej! To je všechno?“ Řekly jsme se Sam ve stejnou chvíli. Lili se pousmála naší zvědavosti. „Nevím, co by jste chtěli slyšet. To vám mám říkat každou větu, která tam zazněla?“ Se Sam jsme se podívali na sebe a znovu na Lili. „Ano.“ Opět jsme řekli ve stejný moment a Lili měla co dělat, aby v sobě udržela smích. „No, nevím jestli si pamatuji každou větu, ale většinou jsme si povídali o tobě. Chtěl o tobě vědět víc.“ Teď jsem se zděsila. Co mu mohla Lili navyprávět? „Proboha.“ Zašeptala jsem, tak potichu, že to neslyšela ani Lili a to stála jen pár kroků ode mne. Já si pomalu, zaraženě sedla na židli. Když Lili viděla můj výraz, ihned se začala omlouvat. „Neřekla jsem mu nic hrozného. Jen jsem mu vyprávěla o tobě a o Alici. Jaké jste byly výborné kamarádky a já jsem tě od ní odtáhla.“ Alice! Na ní jsem úplně zapomněla. Měla bych jí zavolat. Vždyť jsme zmizely ze dne na den a ona ani nemohla tušit kde jsme. „Měla bych jí zavolat.“ Lili jen přikývla a šla zavolat Bobovi. „Musely mít dlouhou noc,“  Konstatovala Sam, když Lili odešla z kuchyně. Obě jsme se tomu zasmáli. „Mohla bych odtud zavolal Alici? Řekla bych, že telefon u nás bude na dlouho zaneprázdněn.“ Sam se pousmála a podala mi telefon. „Jasně, že můžeš.“ Vytočila jsem Aličino číslo a čekala. Telefon zvonil dlouho. Už jsem ho chtěla položit, ale najednou se z telefonu ozvalo zadýchané: „Prosím.“ Byla jsem tak ráda, že slyším její hlas. „Ahoj Alice, tady je Emily.“ Vypískla radostí, možná to byla úleva. „Kam jste zmizely? Tak jsem se bála. Třídní nám jen řekla, že se na rychle stěhujete a nechcete aby lidi věděly kam jedete.“ Z jejího hlasu přímo sálala zvědavost. „Ano, to je pravda. Nemůžu ti říct, kde jsme. Vím, že ty by si to Tedovi nikdy neřekla, ale mohly bychom si psát denně maily, abychom byly v kontaktu.“ S tím na sto procent souhlasila. „Super! Alespoň si budeme psát. Bude to bezpečné a ty by si mi mohla vyprávět, jaké to tam je.“ O tom se mi moc mluvit nechtělo. Spíš jsem chtěla vědět co se děje doma. „Tak povídej. Je něco nového u vás?“ Vypadalo to, jakoby byla zaskočená mou otázkou, ale lhostejným tónem odpověděla. „Nic moc zvláštního, ale možná by tu jedna malinká zajímavost byla.“ Zněla zdráhavě a tak jsem se zeptala. Chtěla jsem to vědět. „Jaká?“  Zhluboka se nadechla a spustila. „Zrovna jsem byla v kině s Davidem.“  Vyjekla jsem radostí. „Měli jste rande?“ V tom se z druhého konce telefonu ozvalo: „Alice? Kde jsi?“ Tenhle hlas jsem znala dost dobře, její máma. „Jsem tady!“ Ozvalo se slabším hlasem. „Tak zatím ahoj.“ Řekla jsem a ona se asi lekla, že už se neozvu. „Ozveš se ještě?“ Její hlas byl naléhavý. „Říkala jsem ti, že si radši budeme psát. Mail mám pořád stejný, ale dnes večer tam asi nebudu. Musím si ještě něco zařídit.“ Byla najednou klidnější. „Až budeš mít čas hned mi napiš!“ Znělo to skoro jako rozkaz, ale její obavy jsem chápala. Přece jen jsme zmizely a dva dny se neozvaly. „Jasně, hned napíšu. Tak zatím ahoj.“ Smutným hlasem zamumlala. „Ahoj.“ A náš hovor byl u konce. Vrátila jsem se do jídelny a Lili se už bavila se Sam. Když jsem vešla obě se na mě podívaly a Lili prolomila trapné ticho první. „Bob říkal, že barva je zaschlá. Takže jestli se ti to bude líbit, můžeme se hned nastěhovat.“ Byla jsem vážně zaskočená. Vlastně jsem nevěděla proč, ale byla jsem. „D…obře. Tak kdy tam můžu přijít?“ Pousmála se mé zdráhavosti, ale odpověděla. „Můžeš tam jít, kdy budeš chtít. Už byl vzhůru, takže třeba hned.“Bylo na ní vidět, že se tam chce nastěhovat ještě dnes. „No, tak já jdu.“ Šla jsem si pro bundu, protože začalo pršet, ale Lili mě zarazila. „Nemusíš jít hned, jestli nechceš. To může počkat.“ Na prahu dveří jsem se otočila. „Nevidím žádný důvod čekat.“ Řekla jsem a Lili jen přikývla a otočila se na Sam. Než jsem vyšla ze dveří, byli už v nové konverzaci. Šla jsem pomalu a užívala si chvilku soukromí. Zatím jsem byla pořád s někým, s Lili nebo se Sam. Od našeho příjezdu jsem neměla chvilku sama, pořád jsem měla dohled. I když jsem šla pomalu, už jsem vcházela do lesa. Po pár metrech jsem uviděla pohyb mezi stromy. Ztuhla jsem, ale svůj strach jsem překonala a šla jsem dál, jakoby se nic nestalo. Po pár krocích jsem uslyšela jak někdo vyšlápl kaluž. Bylo špatně slyšet, kvůli dešti, ale já to stejně slyšela. Byla jsem už dost vylekaná. Snažila jsem se to nevnímat a šla jsem dál. Najednou mi připadala cesta stokrát delší než minule. Byla přede mnou poslední zatáčka když jsem pocítila, že za mnou někdo jde. Chtěla jsem začít křičet, ale nezačala jsem. Místo toho jsem se zastavila. Za okamžik se přede mnou objevil stín mého pronásledovatele. Ve stínu bylo vidět jak zvedá ruku. Chtěl něco říct. „A….“ Ale já se rychle otočila a dala mu pěstí do nosu. Vsadila bych se, že mě to bolelo víc než jeho. Rychle se chytil za nos. Napřáhla jsem se, chtěla jsem mu dát další ránu, ale než jsem to stihla udělat. My rychle uvěznil ruce ve svém železné sevření. Trhala jsem sebou, snažila jsem se z jeho sevření dostat, ale nedařilo se mi to.  Na okamžik povolil svůj stisk a mě se podařilo mu vytrhnout. Zase jsem ho chtěla praštit, ale zarazil mě. „Počkej Emily!“ Sundal si kapucu a zvedl ruce, jako by se vzdával. Byl to Bob. Po mé ráně mu z nosu tekla krev. „Pane Bože. Promiň. Moc se ti omlouvám. Promiň.“ Pořád jsem se omlouvala, ale on mě zarazil. „To je v pořádku. Za to si mohu sám. Měl jsem ti o sobě dát vědět už z dálky. Nepůjdeme radši dovnitř?“ Úplně jsem zapomněla, že prší, pořád jsem se snažila nevnímat věci kolem sebe. „Jasně.  Alespoň ti ošetřím ten nos.“ Z nosu mu pořád kapala krev a začala se mu vsakovat do košile. „To nebude potřeba, za chvíli to přestane samo. „Tak rychle, ať moc nepromokneš. Myslím, že by nás Lili nepochválila, kdybys onemocněla.“ Nasadil si kapucu a spěchali jsme dovnitř. Shodila jsem ze sebe bundu a hodila jí na židli v předsíni. „Kde máš lékárničku?“ Otočila jsem se na něj, ale on zmizel. Nesál na svém místě. Uslyšela jsem, jak se z koupelny ozývá tečící voda. Šla jsem se tam podívat. Jeho zakrvácená košile ležela na koši se špinavým prádlem. Stál nad umyvadlem a omýval si obličej. Stála jsem ve dveřích a on se podíval do zrcadla na mě. Otočil se na mě a pousmál se. Nedalo se přehlédnout jak má vypracovaný tělo. Byl nádherný. Už jsem se Lili nedivila. „Už to  nekrvácí. Musím uznat, že máš docela dobrou ránu.“ Na tváři se mu rozlil široký úsměv a bral si novou košili. „Promiň. Já tě nechtěla uhodit. Nevěděla jsem, že jsi to ty. Co jsi tam vůbec dělal?“ Pořád se bavil, ale odpověděl. „Lili mi volala, že jsi na cestě. Bála se o tebe. Vzal jsem to zkratkou, ale  ty jsi byla rychlejší. Zpátky jsem to vzal po cestě, běžel jsem abych tě dohnal. Ty ses zastavila a když jsem tě chtěl poklepat na rameno, dostal jsem ránu do nosu. To až řeknu Lili, nebude mi to věřit.“ Ztuhla jsem. Lili se potrhá smíchy až to uslyší. Určitě to řekne Sam a za chvíli to bude vědět celé městečko. „Proč by tomu nevěřila? Svědka máš a důkaz taky.“ Pokynula jsem hlavou ke košili a on se pousmál. „Když volala. Bála se, že by se ti samotné v lese mohlo něco stát. Ale jak je vidět, dělala si zbytečné starosti, ty se o sebe umíš postarat sama. Máš pravdu, mám důkazy a dokonce i pachatele.“ Oba jsme se tomu zasmáli. „Možná bys mě měl jít udat na policii, ale nevím jestli by mě zavřeli, byla to sebeobrana.“ Zasmál se a to pořádně nahlas. „Sebeobrana? Co jsem ti udělal?“ Najednou měl na tváři podivený výraz, snažil se skrývat pobavení. „Pronásledování, vyděšení, pohmoždění kloubů na ruce.“ Měla jsem co dělat abych to dokončila. Oba jsme se smáli a šli jsme ven z koupelny. „Za tu ruku se omlouvám.“ Pořád jsme se smáli, nemohli jsme přestat. „Za to si můžu sama. Spíš bych se ti měla omluvit já.“ Smích nás pomalu opouštěl. Za ty dva dny jsem se nasmála víc než dost. „Nemusíš se pořád omlouvat. Mělo mě napadnout, že se budeš bránit, ale vážně jsem to nečekal.“ Měl co dělat aby se zase nezačal smát. „Budeme tady probírat mojí ránu pěstí a nebo se můžu podívat co jste tady vytvořily.“ Skoro jsem zapomněla proč jsem tady. „No, řekl bych, že to první téma by bylo zajímavější, ale radši ti půjdu ukázat, co ti tu Lili vymyslela. Je to docela pěkný.“ Byla jsem ráda, že jsme opustily mojí sebeobranu. „Docela pěkný?“ Zašklebila jsem se. „No, na můj vkus je to moc holčičí.“ To mě mohlo napadnout, jemu se to nelíbilo, protože přece jen byl chlap. „Jasně.“ Zamumlala jsem potichu. Došli jsme k mému pokoji. Dveře byly zavřené, zhluboka jsem se nadechla a opatrně je otevřela. Nahlédla jsem dovnitř a nemohla jsem uvěřit svým očím. Můj pokoj se změnil na pokoj pro královnu. Byl nádherný. Musela jsem párkrát zamrkat abych uvěřila svým očím. Bob stál potichu vedle mě, ale já cítila jak se na mě dívá. „Tak co. Líbí se ti to?“ Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku, jen jsem pomalu přikývla. Bob se pousmál. „Lili říkala, že se ti to bude moc líbit, že nebudeš mít slov, ale já jsem jí to nevěřil. Měla pravdu, zná tě moc dobře.“ Konečně jsem dokázala odtrhnout oči od pokoje a byla jsem schopná slova. „Měla pravdu je to nádherné. Je to vůbec ten samý pokoj?“ Pořád jsem byla udivená tou krásou, nemohla jsem si pomoct. „Je to ten samý.“ Zamumlal Bob s úsměvem. „Možná bys měla vidět Liliin pokoj, je taky krásný.“ Oni stihly za jednu noc předělat dva pokoje! To není možné. Nebo snad ano? „Dobře, jen doufám, že není hezčí než ten můj. Jinak budu požadovat vrácení peněz.“ Zažertovala jsem. Měl co dělat aby se smíchy neválel na zemi, ale moc se mu to nedařilo. „Tak pojď.“ Podařilo se mu ze sebe vydat než ho zaplavila další vlna smíchu. Šli jsme vedle do Liliina pokoje. Byl také úžasný, ale od mého se hodně lišil. Zatímco můj byl laděn do bílé s fialovými doplňky, Liliin pokoj byl zelenkavé barvy s citrónově žlutou. Můj pokoj se mi ale líbil víc. „Řekla bych, že můj je hezčí.“ Podívala jsem se na Boba, zřejmě se mnou nesouhlasil. „No, řekl bych, že tenhle je …“ Hledal to správné slovo. „…elegantnější.“ Jasně, měl pravdu. Byl elegantnější, ale mě by se lépe bydlelo ve fialovém pokoji. „Máš pravdu, ale mě se víc líbí fialová.“ Šli jsme dolů do kuchyně. Chtěla jsem jít za Lili. Říct jí, že bychom jsme se mohly nastěhovat, ale Lili mě předběhla. Než jsem došla do předsíně zazvonil mi v kapse mobil. „Mami?“ Zeptala jsem se a Lili mě zavalila haldou otázek jako  třeba: Došla jsi v pořádku? Jak se ti to tam líbí? Jak se má Bob?.... Víc otázek jsem nerozeznala, protože je na mě střílela plnou rychlostí. „Došla jsem v pořádku. Bob mi přišel naproti.“ O své ráně pěstí jsem jí radši neřekla. “Jo, líbí se mi tu. Je to vážně pěkné, povedlo se vám to.“ Vyrušila mě svým výkřikem. „Vážně!“ Musela jsem posunout sluchátko dál od ucha, abych neohluchla. Po chvilce jsem sluchátko přiložila zpátky a zaslechla jsem jen konec otázky. „…má Bob?“ Věděla jsem, že se ptala: Jak se má Bob?. Nevěděla jsem jak odpovědět. V tom se objevil ve dveřích. „Nechtěla by ses zeptat jeho?“ Najedou na druhé straně bylo ticho, ale nakonec souhlasila. „Lili by se tě chtěla na něco zeptat.“ Řekla jsem Bobovi když jsem mu podávala telefon. Jen přikývl a vzal si ho. Dlouho se bavily a já si šla sednout na pohovku. Prohlížela jsem si pečlivě celý pokoj. Všimla jsem si malé fotky v bílém rámečku, která ležela na římse krbu. Šla jsem blíž, abych viděla kdo na ní je. Byla to Lili. Fotka musela být zaznamenána před jejím odjezdem, protože jí stál velký kufr u pravé nohy. Otočila jsem fotku ze zadu. Čekala jsem, že tam najdu datum, ale našla jsem tam vzkaz od Lili.  Sbohem Bobe. Jsem těhotná. To je jediný důvod proč odcházím, jinak bych nikdy neodešla. Vzpomínej prosím na mě v dobrém, moc se ti omlouvám, že se loučím takhle.

A drobně v rohu bylo dopsáno maminčiným písmem. To co jsi mi řekl včera. Myslím, že to cítím stejně, ale moje a Tedovo dítě musí mít pravé rodiče. Promiň. Miluji tě.  Několik dlouhých vteřin jsem se na to jen dívala, musela jsem si to pořád o kola číst. Nemohla jsem tomu uvěřit. Lili opustila Boba, protože byla těhotná s Tedem. To nemohla být pravda, nebo ano? Nemohla jsem z toho textu spustit oči. Pořád jsem se jen na něj dívala. Ze předu, ze zadu a pořád dokola. Až mě z mého okukování vytrhlo nucené odkašlání za mými zády. Nadskočila jsem a rychle jsem se otočila. Bob se mi podíval do rukou a pro sebe si přikývla povzdechl si. „Tohle jsem našel ve schránce v den kdy odjeli.“ Vzal mi obrázek z ruky a opatrně ho vrátil na své místo. „To musela být pro tebe rána.“ Opatrně jsem zašeptala.  Na mou poznámku jen přikývl a rychle mi vracel telefon. Chtěla jsem se dostat od tohoto téma, nebylo mi příjemné. Nechtěla jsem slyšet co mu Lili provedla. „Tak, co říkala Lili?“ Pořád se díval na fotku, byl myšlenkami někde jinde, ale opatrně odpověděl. „Rády by si s tebou promluvila o samotě. Chce se s tebou domluvit o nastěhování.“ Vypadalo to, že pořád bloudí ve svých myšlenkách. „Zajímalo by mě proč nechává všechna rozhodnutí na mě.“ Stěžovala jsem si, ale nevnímal mě. „Tak já za ní radši půjdu.“ Zašeptala jsem a potichu se vykradla z pokoje. Natáhla jsem se pro bundu, ale jeho ruce mě předběhly. Vůbec jsem si nevšimla, že tu byl se mnou. Ochotně mi podržel bundu a dokonce se drobet i usmíval. Byla jsem ráda, že se už sebral, nechtěla jsem aby ho Lili viděla takhle. „Zatím ahoj.“ Pozdravila jsem, když jsem vycházela ze dveří. Opatrně mě chytil za zápěstí, zastavil mě. „Promiň, že jsem se předtím přestal ovládat. Pořád je to pro mě těžké.“ Z jeho očí vyzařovala veliká bolest. Pustil mi ruku a velmi pomalu si sedl na lavičku pře domem. Byla zima, vypadalo to jako by se za chvíli tudy měla prohnat bouřka, ale jemu to zřejmě nevadilo. Jeho ruce mu najednou přikryli obličej, lokty si položil na nohy a zhluboka oddechoval. Najednou začal foukat silný vítr, stromy nad jeho sílou tiše protestovali. Snažil se uklidnit, řekla bych, že přede mnou nechtěl brečet. Sedla jsem si vedla něj. Chtěla jsem mu položit ruku na rameno, bylo mi ho líto, ale před mou rukou ucukl. Nevěděla jsem proč. Myslela jsem si, že potřeboval povzbudit, ale asi ne. „Radši tedy půjdu.“ Zvedala jsem se, ale zase mě zadržel. „Promiň, že se k tobě takhle chovám. To je jen kvůli tomu, že mi jí tolik připomínáš. Chováš se úplně stejně, máš stejný styl řeči, máte toho tolik společného. Vsadil bych se, že o tom ani jedna nevíte.“ Znovu se zhluboka nadechl a podíval se na mně. Stromy pod náporem větru zapraskali. „Přátelé, kteří nás znají déle říkají, že jsme jako dvojčata, ale mě se to nezdá.“ Pousmál se, vypadalo to jakoby ho už jeho úzkost opustila. Najednou vítr ustal a dokonce se s mraky začalo prát sluníčko. Tady je velmi proměnlivé počasí, pomyslela jsem si. Najednou mi hlavou prolítl skvělý nápad. „Nechceš jít se mnou za Lili. Vsadila bych se, že se strašně těší až tě uvidí.“ V očích se mu zatřpytila jiskra, ale stejně rychle jako se objevila také zmizela. „Radši se půjdu trochu zahřát dovnitř. Zavolej mi jestli budete potřebovat pomoc s kufry.“ Nevěděla jsem proč odmítl mou nabídku, asi bude potřebovat chvilku o samotě. „Díky za nabídku . Dám ti vědět když budeme něco potřebovat.“ Přikývl a zvedl se. Zamračil se na oblohu a ta se ihned rozzářila. Něco nesrozumitelného potichu zamumlal, znělo to jako: „To je lepší.“ , ale nebyla jsem si tím jistá. „Co jsi to říkal?“ Odtrhl oči od oblohy a vyděšeně se na mě podíval. „Nic zajímavého. Pozdravuj ode mě Lili a vyřiď jí prosím, že se na ní moc těším.“ Bylo na něm vidět, že něco zatajuje, ale nevadilo mi to. „Vyřídím. Tady je docela proměnlivé počasích co?“ Najednou jeho obličej připomínal sochu. „Ano, velmi proměnlivé. Teď mě prosím omluv, musím ještě něco doma připravit.“ Co proboha chce ještě měnit? „Jasně. Tak já jdu. Ahoj.“ Zamával mi, to mě překvapilo, přímo udivilo, ale zamávala jsem mu na zpět. Celou cestu zpět jsem musela myslet na počasí, je zde velmi zvláštní a jakoby poslouchalo Boba. Je možné aby mohl ovládat počasí? Nechci být za blázna, tak ho budu jen pozorovat než vynesu svůj verdikt.

Když jsem přišla do penzionu, Lili na mě čekala před jídelnou celá natěšená. Chvíli přešlapovala na místě, ale moc dlouho to nevydržela. Nakonec mi vyšla naproti. Na obličeji jí svítil zářivý úsměv. „Ahoj, tak jak se ti to líbí?“ Nerada jsem se opakovala, vždyť jsem jí to už říkala do telefonu. „Vždyť jsem ti to říkala. Líbí se mi to. Mohly bychom se tam nastěhovat ještě dnes, jestli by ti to nevadilo.“ Nevině se zatvářila a potichu, že jsem to skoro neslyšela zašeptla. „Tak trochu už jsem sbalila.“ Dívala se na zem před sebou a poklepávala nohou. „Trochu?“ zeptala jsem se. Podívala se mi opatrně do očí a udělala smutné oči. „Sbalila jsem nám už všechny věci, jsou u Sam v jídelně. Zlobíš se?“ Provinile se na mě dívala a já neměla jinou možnost. „Ne, nezlobím se. Málem bych zapomněla, mám tě od něj pozdravovat a vyřídit ti, že se na tebe moc těší. Máme mu zavolat jestli budeme potřebovat pomoc.“ V očích se jí nastřádala jen jedna jediná slza. Pomalu si razila cestu po její tváři, ale Lili jí zastavila rukávem bundy. Zhluboka se nadechla nosem, uklidnila se. „Moc se na mě těší?“ Najednou na mě štěkla tuhle otázku. „Ano. Říkal to, nabízela jsem mu aby šel se mnou, ale chtěl ještě něco připravit, neřekl mi co.“ Vypadala udiveně, zvědavě. „Co chce ještě dělat.“ Nebyla to otázka, jen konstatování. Začala chodit do kolečka, oči zabořené do země, byla ponořená do svých myšlenek. Trvalo to už nějak moc dlouho. Musela jsem jí nějak vyrušit. Odkašlala jsem si, ale nevyrušilo jí to. „Takže…, půjdeme se rozloučit se Sam?“ Konečně odtrhla oči od země a podívala se na mě. „Jasně, že se rozloučíme.“ Pousmála se a odcházely jsme k jídelně. Samantha byla kuchyni, vařila večeři. „Ahoj Sam. Co vaříš?“ Podívala se na mne, ale pokračovala ve vaření. „Ahoj, ty už ses vrátila? Dělám česnečku k večeři.“ Nasála jsem vůni nosem, byl tu všude cítit česnek. „Přišli jsme se rozloučit.“ Vložila se do našeho rozhovoru Lili, věděla, že se dokážu bavit dlouho o vaření, chtěla si pospíšit. „Vážně už jdete? Byly jste tady jenom chvilku.“ Nechala vaření a sedla si ke stolku, sedli jsme si k ní. „Ano, už je všechno hotové. Nastěhujeme se tam za chvilku, jen co se tady rozloučíme a zaplatíme.“ Sam vypadala vážně zklamaně, ale snažila se usmívat. Lili to řekla na rovinu, bez ohledu na Samanthini city. Bylo mi jí vážně líto. „Jestli by ti to nevadilo, mohla bych ti tu odpoledne, po škole pomáhat s vařením.“ Vypadala, že jí to zvedlo náladu. Dokonce se jí jeden koutek úst pozvedl. „To bych byla moc ráda, ale nemusíš to dělat kvůli mě. Já se k vám přijdu alespoň podívat, jestli to teda nebude vadit. Ještě nikdy tam nikdo nebyl, zajímá mě co tam tak tajemného Bob schovává.“ Už se usmívala, vypadalo to jakoby už si na náš odchod nevzpomněla. „Zatím jsem žádného kostlivce ve skříni nenašla.“ Sam se zasmála se mnou, ale Lili si nedočkavě povzdechla. Oči jí střelily ke dveřím a pak na hodiny, nemohla se Boba dočkat. V tom se od sporáku ozvalo hlasité syčení. Samanthina polévka utíkala z hrnce, úplně jsme na vaření zapomněly. Sam rychle vyskočila a běžela jí ztlumit a zvednout pokličku. Polívka se zklidnila a Sam rychle začala stírat sporák. Přišla si k nám znovu přisednout. „Tak my už půjdeme.“ Řekla Lili a objala Sam. „Doufám, že k nám brzy přijdeš. Můžeš zkontrolovat všechny skříně, možná tam najdeš něco zajímavého.“ Zasmáli se a Sam se podívala na mě. „Můžeš přijít kdy budeš chtít. Já jsem tady pořád.“ Pevně mě objala a v objetí my do ucha zašeptala. „Pozorně je sleduj, budu chtít znát podrobnosti.“ Pustila mě a já na ní jen kývla. „Dobře budu.“ Lili najednou zbystřila. „Co si to tam šuškáte?“ Obě jsme se na ni zděšeně podívaly, ale Sam uměla dobře lhát. Docela mě to překvapilo. „Jen jí říkám recept koláče, který má Bob rád.“ Pousmála se na Lili a na mě za jejími zády mrkla. „Tak se tam mějte dobře. A přijďte si se mnou popovídat. Ráda vás uvidím a poslechnu si novinky.“ Sam nás vyprovodila, vzali jsme si tašky a vyšli jsme.