Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.   Nový začátek

 

 

„Sbal si věci Emily, odjíždíme“ Zavolala na mě matka, když přišla do mého pokoje. Její oči vypadaly jako by se každou chvilkou měli vybuchnout ve vodní smršť. „Mami co se děje?“ Zeptala jsem se maminy, když se uprostřed mého pokoje rozvzlykala. „Mami si v pořádku?!“  „Tvůj otec… se s námi …rozchází !! Vzlykala a já jsem jí pevně objímala, cítila jsem se tak nějak šťastně, a věděla jsem proč. Já jsem tátu ráda neměla, často se s maminkou hádali, jednou jí dal dokonce facku ale já doufala, že se s ním sama časem rozejde. Teď jsem vážně byla šťastná. Už ho nikdy neuvidím, pomyslela jsem si a vtom se matka uklidnila a přestala vzlykat. Podívala se na mne a viděla v obličeji můj výraz a usoudila že jsem v dobré náladě a zeptala se „ Jsi ráda že odcházíme?“ Její hlas zněl jako by jí to nevadilo. Ale já sklopila oči a doufala jsem, že si nevšimne jak moc jsem šťastná. Vtom mi ale dala prst pod bradu a zvedla mi obličej tak aby mi viděla do očí. Smrštila obočí a já věděla, že mě prokoukla. „N..ne“zakoktala jsem, ale ona se pousmála věděla, že já neumím lhát. Vždy když jsem se snažila lhát jsem celá zrudla a koktala jsem, jednou jsem dokonce i omdlela.

„Emily, víš že mě lhát nemusíš. A víš co?!...“ Nechápavě jsem se na ní podívala, snažila jsem se pochopit co si asi myslí. „Já jsem taky ráda. Odjedeme spolu někam daleko od něj, už ho nikdy neuvidíme a už nám nikdy neublíží.“ Šťastně si povzdechla a já jsem tušila, že chce taky odejít a začít život žít co nejdál od něj, cítila jsem úlevu a taky si povzdychla. Znovu jsem jí objala a zeptala se. „Opravdu odjíždíme?“ Pousmála se a přikývla. „ Sbal si věci a odjedeme ještě dnes večer.“ Divila jsem se co tak narychlo, ale bylo mi to fuk hlavně že odjedeme. „ Dojdu ti pro tašku na půdu, myslíš, že se stihneš sbalit do sedmi?“

„Myslím že to zvládnu“ pousmála jsem se a ona odešla z mého pokoje. Začala jsem si oblečení rovnat na posteli do sloupečků , v tom okamžiku přišla matka a hodila mi na postel kufr a velkou tašku. „Díky“ zamumlala jsem a začala si skládat do kufru věci. „Nemáš zač, já si jdu taky sbalit věci až budeš mít sbaleno, mohla by si mi prosím přijít pomoct?“ Znala jsem maminku dobře, věděla jsem že bude potřebovat pomoct s hledáním jejích oblíbených věcí. Často jsem doma prala proto jsem jí uklízela věci zpět do skříně, většinou když si chtěla vzít nějaké její oblíbené šaty přišla za mnou a já jí je prostě našla. „Ano, pomůžu ti najít tvoje oblíbené věci, mám v tom přehled.“ Usmála se a odešla z mého pokoje. Začala jsem si balit další věci a přitom jsem vzpomínala jak jsem byla malá a táta mě brával na výlety. Jednou mě vzal na ryby, jeli jsme ke Stříbrnému jezeru, kde jsme často stanovali, jezdili na kolech a když jsem byla starší tak jsme sem právě jezdili chytat ryby. Když mi bylo dvanáct a jela jsem zase s tátou na ryby k Stříbrnému jezeru jsem šla do  lesa na houby, abych se mohla předvést tátovi jak umím uvařit bramboračku, ale otec mě nepustil tak jsem si v noci vzala baterku,vykradla se ze stanu a šla jsem na houby v noci. Byla to blbost, protože jsem se ztratila a daleko v lese mě našel nějaký šaman, který mě vzal do svého stanu a ráno mi dal najíst a dovedl mě zpět k otci. Byl zvláštní vůbec nemluvil, nevím jestli neuměl mluvit nebo nechtěl odpovídat na moje otázky, ale ani jsem mu neřekla kde jsme s otcem stanovali a on mě zavedl přesně na to místo a pak zmizel jakoby se nikdy neukázal. Táta mi vynadal a dal mi facku, dal mi takové rány že mi udělal modřiny po celém těle a když jsem se chránila rukama dokonce mi zlomil i ruku, od té doby jsem s ním nepromluvila když jsem zrovna nemusela. Máma s tátou se pohádali a já jsem si myslela , že se odstěhujeme už tehdy, ale máma mu odpustila a žili jsme s ním dál,ale mě se zdálo že ho maminka už nemá tolik ráda.

Konečně jsem si dobalila věci, jako poslední jsem si do tašky hodila svojí oblíbenou knihu, zavřela zip a šla jsem za mámou. Matka už měla všechno sbaleno až na pár vybraných kousků, které jsme spolu našli hravě. Teď jsme měli obě sbaleno, dali jsme si věci do auta, ale vrátily jsme se, protože mamka chtěla nechat tátovi poslední dopis. „ Mami víš jistě, že mu chceš napsat“ Maminka se na mě podívala prosebným pohledem a já poznala, že si to moc přeje, tak jsem jen přikývla a podala jí tužku. Mamina si vzala kus papíru a začala psát :

Tede,

Měla jsem tě moc ráda, ale teď se vše změnilo. Mě ani Emily už nikdy neuvidíš, maximálně u rozvodového řízení.

Sbohem Tede

                                                                                                                          Lili

Maminka přehnula papír, dala ho do obálky položila ho otcovi na stůl. Povzdechla si a zavřela na chvilku oči a já přesně věděla na co myslí, na kamarádky, které si tady našla, a já jsem k tomu všemu ještě na školu, v tom mi něco docvaklo. „ Mami a co bude se školou, musím se odhlásit nebo…“ rychle mě přerušila „Máš pravdu budeme  se tam muset stavit,…“ podívala se na hodinky „.. ale už je moc pozdě tak tam zítra ráno můžu zavolat.“ Taky jsem se podívala na hodiny v kuchyni. „Možná bychom měli už jet, je skoro půl osmé.“ Maminka střelila očima ke dveřím a zpátky na mne a přikývla. „Tak jdeme“ Povzdechla si a otočila se zády ke mě a odcházela. Já se podívala naposledy ve dveřích do mého starého domova, taky si povzdechla a zamkla jsem za námi. Mamina už seděla v autě a čekala na mně, nasedla jsem a ještě naposledy se podívala na náš starý dům a zašeptala jsem slabým hláskem… „Sbohem.“  Jeli jsme po dálnici když jsem se zeptala maminy. „Kam vlastně pojedeme?“ Ale maminka jen zírala před sebe na silnici, ale přemýšlela o tom, poznala jsem jí to na obličeji- tak zvláštně nakrčila nos a přivřela oči. „Co by si řekla někam na Aljašku??“ Byla jsem si jistá, že tam nás Ted nikdy nenajde takže jsem rychle souhlasila. „Na Aljašku to bude skvělý, ale kde tam budeme bydlet?Co budeš dělat?Kam budu chodit na školu?“ Až teď mi došlo, že budeme jako bezdomovci, bez práce, bez ubytování a já bez školy. „No prozatím bychom mohli bydlet v nějakém hotelu než si najdeme nějaký domek, ty by ses mohla zapsat na místní univerzitu a já si tam nějaké zaměstnání snad seženu.“ Pomyslela jsem si na všechny moje přátele, co si asi o mě budou myslet? „Najdeš si nové přátele, Emily.“Jasně bude to fajn, bude to fajn opakovala jsem si, snažila jsem si namluvit, že všechno bude v pořádku, že si najdu nové přátele. Neskutečně jsem se bála nového prostředí, nových lidí, ale přesto jsem byla ráda že jsme pryč od toho hrozného chlapa. Maminka měla upřené oči na silnici, ale už se stmívalo viděla jsem jak na ní padá únava. „Mami zastavíme někde a přespíme v motelu.“ Mamina se na mě otočila a já viděla, že chce namítat, tak jsem jí utnula. „Mami si unavená, přece bys nechtěla skončit někde pod náklaďákem!Nebo můžu řídit chvíli já, můžeme se střídat.“ Podívala se na mně jejím podezíravým pohledem a já věděla, že mě řídit nenechá, taky že ne hned na první odbočce k motelu sjela z dálnice a ubytovala nás v motelu. Sotva jsme došly do pokoje a maminka už ležela na posteli a spokojeně dřímala. Já si ještě na chvíli pustila potichu televizi a čekala až na mě přijde únava, ale nějak jsem nemohla usnout, tak jsem si vyndala z kufru svojí oblíbenou knížku a začala si číst. Věděla jsem, že mně vždy tahle knížka uspí, znala jsem jí už na paměť a měla jsem v ní podtrhané své oblíbené části. Netrvalo dlouho a už jsem spala.

V noci se my zdál podivný sen, byla jsem ve starém hradě a měla jsem na sobě starodávné šaty byla tam se mnou moje nejlepší kamarádka z bývalého domova. Jmenovala se Alice, prožily jsme spolu spoustu dobrodružství, ale v tomto snu jsme byly nepřátelé kteří spolupracovali. Hledaly jsme ve starém hradě různé čarodějné věci z kterými jsme mohli kouzlit. V jednom pokoji, asi to byla kuchyně jsme objevily nějakého podivného tvora, který vypadal jako duch mojí mrtvé babičky, která zrovna obědvala kuřecí polévku. Alice s křikem utekla, ale jsem si šla s babičkou popovídat. Zeptala jsem se jí „Babi co tady děláš?“ babička se na mě podívala svýma nádhernýma modrýma očima a pousmála se na mě a odpověděla: „Jím polívku, co tady děláš? Já myslela že si živá.“ Vyvalila jsem na babičku oči a vykoktala jsem: „Já jsem živá, ale ty ne!“ A s křikem jsem utekla taky k Alici, protože mi došlo, že jsme taky obě dvě mrtvé. Ihned jsem svou teorii řekla Alici a ona dobře věděla, že mám pravdu. Obě jsme se na sebe podívaly vyděšeným pohledem a přemýšlely jsme co budeme dělat. Pak jsem si vzpomněla na jednu tajemnou knihu která byla v podkroví v které byly nějaké podivné formule, tak jsme šly tu knihu najít. Když jsme šli tu knihu najít potkali jsme znovu mojí babičku, která nám řekla, že v té knize najdeme jen část kouzelné formule, ale pro otevření další části knihy budeme muset po hradě hledat různé staré a kouzelné věci. Moje babička se taky odtud chtěla dostat a měla už nějaké ty věci nalezené, ale problém byl v tom, že mohl jenom jeden člověk opustit svět mrtvých. Já jsem věděla, že to bude boj a taky jsem věděla, že bych tu s babičkou ráda zůstala, ale myslela jsem na mojí maminku a na přátele. Co budou beze mě dělat? Co si budou myslet? To bude mamina sama na Aljašce? Ne! to nemohu dopustit, mamina by sama nevydržela ani týden. Ne! To neudělám, jedině bych musela podvést Alici, ale co když ona podvede mě dřív. Přestala jsem na to myslet a začala jsem prohledávat s babičkou podkroví a Alice nám řekla, že jde taky hledat někam po hradě, tak jsme jí nechaly jít. Nevím proč jsem se teď babičky nebála, ale byla jsem ráda, že tu se mnou je, ale zase jsem byla smutná, že jí tu budu muset nechat nebo opustit Lili. Jak se rozhodnout? Jaké rozhodnutí je správné? Takové otázky se mi množily v hlavě. Najednou mě babička vytrhla z mého rozhodování svojí otázkou: „Emily, jak dlouho už jsem mrtvá?“ Tahle otázka mne zaskočila, ale otočila jsem se na babi a odpověděla: „Asi pět let, proč se ptáš? Ty si to nepamatuješ?“ Zamračila se na mě,nadzvedla obočí, jednou pomalu vydechla a povzdechla si. „Tak dlouho“ a ihned pokračovala „To mi trvalo pět let než jsem našla těch pár cetek, to ten zbytek můžeme hledat i deset let!!“ Deset let! To ne, to mi bude dvacet sedm, možná i víc!! Ne, to ne, to nedopustím! Budu hledat celou věčnost když budu muset, a hned jsem šla do dalšího pokoje a hle dala znova tajemnou dýmku. Tentokrát jsem jí našla a běžela jsem za babi, která zrovna taky našla další klíč. Babi se trochu pousmála. „Možná to nebude trvat tak dlouho a budeš doma, udělám cokoliv aby ses dostala zpět do světa živých.“ Chvíli mi trvalo než mi došlo co právě řekla. Ona se chtěla pro mě obětovat!! „Ne babi, já se bez tebe nevrátím! Přijdeme na to jak nás dostat zpět všechny, ty se neobětuješ, to nedovolím!“ Babička mi chtěla odporovat, ale já jen zvedla prst abych jí umlčela a řekla jsem: „Ne já to nedovolím, prostě ne!“ Nechtěla jsem se s ní hádat tak jsem se na ní pokusila usmát, ale moc mi to nešlo tak jsem dodala: „Pojď jdeme hledat další.“ Zdálo se mi, že jsme spolu hledaly asi týden a našli jsme spolu i s Alicí, která se k nám zase přidala, když viděla, že jsme našli už skoro všechno. Pořád jsem nebyla rozhodnutá jestli tu nechám babičku s Alicí a nebo nechám odejít Alici nebo babičku, ale zase nemůžu tady Alici odsoudit k věčnému ztrácení. Jak se rozhodnu? Tahle otázka mi pořád honila v hlavě. Nakonec jsem se rozhodla, že se obětuji a nechám Alici odejít, s tím ale zase nesouhlasila babička, ale já se už rozhodla zůstanu tu s babičkou a spolu najdeme způsob jak se odtud dostat, alespoň jsem si to tak namlouvala. Teď nám chyběla poslední věc, malé těžítko ve tvaru loďky, tak jsme se dohodly, že kdo ho najde tak může odejít, zbylí dva tu budou muset zůstat. Nějaká část mého podvědomí se mi snažilo namluvit ať se snažím abych se odtud dostala, ale já už se rozhodla nechám odejít Alici a já tu zůstanu s babičkou. Nakonec doopravdy našla těžítko Alice, tak jsme šli dát poslední kousek do skládanky. Dávala ho tam Alice a když ho tam dala jen ze zdi vypadla jedna kostka a s ní i kovová krabička bez zámku, uvnitř byl pergamen s kouzelnou formulí, která zněla:  

                      Ať se moje duše vrátí zpět do mého těla,

                     jak kamenná koule do starého děla.

                     Až dělo vystřelí, ať se duše v tělo promění.

                     Ať už se duše nevrátí,a nic jiného už tělo neztratí.        

                     Tak už se vrať, a nic jiného neztrať.

Alice vypadala šťastně a já věděla, že moje rozhodnutí bylo správné, nechat Alici odejít bylo těžké pro mě, ale i moje babička vypadala, že je šťastná asi to bylo, protože tu zůstanu já a ne Alice. Babička totiž Alici nikdy neměla moc ráda, ani když byla malá a my jsme spolu byly ve školce. Alice mě naposledy objala a poděkovala babičce a já jí o něco ještě požádala: „Řekni prosím mamince, že se mám dobře a že tu zůstanu s babičkou.“ Alice měla v očích slzy a já taky ještě jsme se asi minutu objímaly a potom jsem jí pustila, teď jsme obě už obě naplno brečely. Povzdechla si a nešťastným pohledem se na mě podívala, nepřátelství bylo ta tam . Dívala se na mě a začala odříkávat formuli: :

                            Ať se moje duše vrátí zpět do mého těla,                                

                            jak kamenná koule do starého děla.

                             Až dělo vystřelí, ať se duše v tělo promění.

                             Ať už se duše nevrátí, a nic jiného už tělo  neztratí.

                            Tak už se vrať, a nic jiného neztrať.

Než stačila doříct poslední slovo, mě vzbudila maminka „Emily, vstávej už musíme jet.“ Zezačátku jsem byla smutná, že to byl jen sen a že babičku už nikdy neuvidím, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že zůstanu s Lili. „Jasně mami, už vstávám, dej mi minutku.“ Usmála se na mě a odešla z pokoje připravit mi snídani. Vyhrabala jsem se z postele, šla si vyčistit zuby převlékla jsem se. Když jsem vešla do druhého pokoje, už tady byly cítit míchaná vajíčka. Přišla jsem ke stolu a posadila se na židli naproti oknu abych viděla ven, bylo zataženo, ale nepršelo zato jsem byla ráda, já jsem moc déšť ráda neměla. Mamina přede mě položila talíř s vajíčky a chlebem. „Díky mami. Tak už jsi vymyslela do jakého města se odstěhujeme?“ Lili kousala, polkla sousto a odpověděla: „Říkala jsem si, že snad do malého městečka jménem Waitblack, které leží jen několik kilometrů od pobřeží.“ Podivila jsem se, že mamina zná takové malé městečko, které není nějak známé, tak jsem se zeptala: „Jak to městečko znáš? Už jsi tam někdy byla?“ Mamina zírala z okna a přitom odpovídala. „Ano znám to tam, ale jenom trošinku. Ještě než jsem potkala Teda…“ při tom jméně se otřásla „… byl tu ještě jeden muž do kterého jsem byla zamilovaná, a když jsem odcházela s Tedem on my slíbil, že na mě počká klidně i celý život a já bych ho chtěla ještě vidět.“ To mě zaskočilo až mi z toho spadla brada, ale rychle jsem svůj výraz ovládla a dojedla jsem rychle vajíčka. „Myslela jsem si, že Ted byla tvoje jediná láska tvého života, alespoň si mi to tak říkala.“ Zamračila jsem se na ni a byla jsem trochu uražená, protože jsme si vždy říkaly pravdu, ať je jakákoliv. Pochytila můj výraz a ihned odpovídala. „Ano Ted byl opravdu láska mého života, ale já se před devatenácti lety musela rozhodnout mezi Tedem a Bobem. Boba jsem znala už dlouho a brala jsem ho spíš jako nejlepšího kamaráda než lásku, ale když jsem se s ním loučila bylo to, to nejtěžší co jsem kdy udělala. On my vyznal svoje city a já pochopila, že to nebral jako kamarádství, ale už bylo příliš pozdě. Já odjížděla a on při mém odjezdu říkal, že mě nikdy nepřestane milovat a ať se za ním vrátím,když budu potřebovat pomoc,že vždy na mě bude čekat.“ Teď mi spadla brada znovu, mamina se chtěla vrátit ke své staré lásce. A co tam budu dělat já? Taky si tam najdu svojí první lásku, a když ne lásku tak  alespoň kamarády? Konečně jsem dokázala zavřít pusu a ovládnout svůj obličej. Tohle mě vážně dostalo. „Myslíš si, že tam najdeme nějaké ubytování, a je tam vůbec škola?“ Byla jsem zvědavá jak to tam vypadá. Mamina se zasmála a odpověděla: „Ano je tam střední škola se změřením na biologii, tebe biologie baví ne? A taky je tam malý hotel, který by nám mohl pro začátek stačit, co myslíš?“ Střední škola se změřením na biologii, to bude super, biologii miluji super!! Ihned se mi rozzářil obličej a byla jsem si jistá, že to bude fajn, alespoň s učením, ale co lidi na škole, budou mě mít rádi? To je fuk, škola bude bezva. „Ano, biologii přímo miluji, škola bude bezva, ale co ty můžeš si tam najít práci?“ Mamina se znovu pousmála a dívala se na mě šťastným pohledem. „No Bob tam míval takovou malou knihovnu, možná by mě tam mohl dát práci a nebo tam taky je malý obchod ve kterém bych mohla taky pracovat, ale o mě si starost nedělej. Možná bychom měli zavolat do tvojí staré školy, odhlásit tě a dát jim novou adresu, kam mají poslat tvůj prospěch.“ Souhlasila jsem a dala jsem mamce telefonní číslo do školy, které jsem měla uložené v telefonu a ona tam zavolala a všechno domluvila. Byl to dlouhý telefonát, tak dlouhý, že jsem stihla umýt nádobí od snídaně a sbalit si znovu věci abychom mohli zase rychle vyjet. „Ve škole to máš všechno zařízené. Pošlou tvůj prospěch do Weitblacku, a tam jsem taky volala, mají tam ještě dvě volná místa, vlastně už jenom jedno.“ Usmála se na mě a já jsem se taky usmála, byla jsem ráda, i když nás ještě čeká dlouhá cesta a spousta zařizování. „No dobře, tak jedem a nebo si chceš ještě něco zařídit?“ Zeptala jsem se a mamina se smutným hlasem odpověděla: „No vlastně jsem chtěla zajít na poštu a vyzvednout ještě nějaké peníze, budeme muset někde natankovat a taky se někde cestou najíst.“ Na to jsem vůbec nepomyslela, my vlastně nemáme moc peněz, možná žádné peníze. Kde mamka chtěla vzít peníze na nové bydlení? Chtěla si vzít půjčku, nebo jak jinak to chtěla zařídit? Teď už jsme jeli v autě na poštu, byl čas na odpovědi. „Mami, mohla by si mi vysvětlit jak si chceš vyzvednout peníze, když jsi všechny kredity nechala tátovi?“ Vyčítavě jsem se na ní dívala, byla jsem i trošku rozzlobená, že mi neřekla pravdu, vždy jsme si říkaly všechno. Ale ona se a mě podívala svým omluvným pohledem a mě hned moje zlost opustila. „No Emily, já si spořila stranou pro případné výdaje, chtěla jsem abychom jsme se z toho malého bytu odstěhovaly. Teď mám našetřeno na takový malý pěkný domeček se zahrádkou, který by nám mohl stačit, jestli budeme bydlet sami dvě, tak určitě.“ Cítila jsem jak mi obličej ztuhl. Pousmála se nad mým obličejem a o nasadila omluvný tón. „Moc se na mě zlobíš? Promiň, ale kdybych ti o tom řekla, mohl by se to dozvědět i Ted a ten by ty peníze určitě by je propil. A ty peníze měli být taky pro tebe na věno.“ To mě zaskočilo vždyť je mi sedmnáct! Ale dobře mamina chtěla mít nějakou jistotu, že se o sebe dokáže postarat sama, kdyby jí Ted opustil, ale ona opustila jeho a mě vzala sebou, protože věděla že bych od něj stejně utekla, nenáviděla jsem ho, ale teď jsem viděla, že mamina ho taky moc ráda neměla když měla náhradní plán. „Víš jistě, že chceš utratit všechny svoje úspory?? Mohla bych si najít práci a možná časem…“ utnula mě „Jsou to moje peníze a já si s nimi budu dělat co chci.“ Najednou vystoupila z auta a šla tedy vyzvednout nějaké peníze. Já jsem zůstala v autě a mezitím se mi v hlavě hádaly dva hlasy. Jeden hlas mi říkal, že jsem sobec ať to nedovolím. A druhý hlas naopak říkal, že je to její povinnost postarat se o mě, ale já jsem radši naslouchala tomu prvnímu hlasu, snažila jsem se pozorně poslouchat, ale byl to jen šum. V tom mě maminka vytrhla ze svého zamyšlení, nastoupila do auta sklidila si peníze do peněženky a nastartovala a vesele řekla: „Tak jedeme!“ Byla jsem taky ráda, doufala jsem, že už dneska večer dojedeme do Weitblacku. Cesta byla dlouhá, ale k mému překvapení minuty odtikávaly rychle. Okolo čtvrté hodiny večer jsme přejely hranici a v šest hodin jsme vjížděli do Weitblacku. Mamina vypadala opravdu velice šťastně, vyhlížela ven z okna a já jí viděla v očích jak se vrací ve svých vzpomínkách vrací o devatenáct let zpět. Také jsem zvědavě vykoukla z okénka, když jsme jeli okolo velkého areálu střední školy, byl to docela veliký areál na takové malé městečko. „Sem budu chodit na školu?“ Přikývla jsem ke svému okénku, ve kterém byl vidět tenhle areál. Maminka přikývla a usmála se svým radostným úsměvem, při které jí byly vidět její zářivé zuby. „Ano, snad se ti tu bude líbit.“Povzdechla si a já věděla, že v to doufá stejně jako já. „Taky doufám.“ Byla jsem docela mile překvapená jaké je to tady všechno takové malé, starodávné, ale přitom roztomilé, vzbuzovala to ve mně podivné pocity. Když jsme dojely do malého penzionu na druhé straně městečka, ten penzion vypadal jako by právě vystoupil ze starodávné knihy z osmnáctého století. Měl veliké dřevěné vrata,  za vraty se schovával malinký, žlutý baráček a v povzdálí byl ještě kouzelnější, bílí domek z černou střechou, která byla pokrytá hustými povlaky mechu. Šli jsme do bližšího domku, kde byla v přední místnosti recepce. „Dobrý den, jmenuji se Samantha Bridgerová a patří mi tenhle penzion. Chtěly byste se ubytovat?“ Obě s maminkou jsme pozdravila a začala mluvit Lili. „Ahoj Sam vím, že je to dlouho kdy jsme se naposledy viděly, ale já si tě stejně pamatuji.“ Samanthe spadla brada do očí se jí draly slzy a s povzdychem se zeptala: „Lili si to ty ?“ Lili už měla taky slzy v očích a opověděla velice šťastným tónem hlasu. „Ano, je to tak dlouho, skoro dvacet let.“ Než to ale stačila doříct Sam už jí objímala. „Myslela jsem si, že si s Tedem, nebo se něco změnilo?“ Obě se na sebe dívaly pohledem plným otázek a já se posadila na židli u vchodu a nahlas si zívla. Byla jsem velmi unavená, přece jen jsme strávily skoro dva dny v autě. Mamina se na mě podívala a zeptala se Sam: „Máte volný ten bílí domek dál v zahradě?“ Sam se znovu začaly drát slzy do očí. „Hodláte zde zůstat dlouho? Jak jste na tom s tím Tedem a nechtěla by si nás představit?“ A pokynula hlavou ke mně. „Aha, promiň tohle je moje dcera Emily, a zrovna od Teda s Emily utíkáme takže bych byla ráda, aby se od nikoho nedozvěděl, že jsme zrovna tady.“ Ostře se na Sam podívala a ona jen vážně přikývla. „Dobře do toho bílého domku se můžete nastěhovat hned jestli chcete a ty my musíš všechno vyprávět!“ Znovu jsem si nahlas zívla. Lili i Sam se usmály a Sam dala mamině klíč, ale šla s námi a cestou se maminy pořád vyptávala na Teda, ale já viděla, že mamina o něm už nechce ani slyšet. Ale mamina dál odpovídala na Samanthy otázky. Když nám Sam ukázala všechny pokoje, zapsala si naše jméno a objednali jsme si na každý den snídani. Vypadala tak šťastně div nevzlykala spokojeností, neodpustila si ještě několik otázek: „Takže tady chcete zůstat napořád? A co Bob ví, že si tady? Nikdy na tebe nepřestal myslet.“ Poslední větu skoro zašeptala. Lili se zase vlily slzy do očí a zeptala se: „Takže nikoho nemá? Vážně na mě čekal.“  Sam viděla stejně jako já, že Lily je tak šťastná,že tentokrát jí naplno tekly slzy po obličeji. Já jsem jí na uklidnění objala a nechala jsem si máčet svojí košili od jejich slz. Takhle šťastnou  jsem Lili nikdy neviděla, je možné aby měla Boba tak ráda, že by na něj celých dvacet let potají myslela a s Tedem byla jenom se soucitu. Když jí přestaly po obličeji téct slzy, pustila mě a odpověděla Samanthe: „Jestli se nám tu bude líbit zůstaneme tady.“ Sam se šťastně zatvářila, povzdechla si a popřála nám dobrou noc a odešla. Já jsem byla tak unavená, že jsem neměla energii na další otázky tak jsem si šla najít pyžamo a vybalila jsem si nějaké věci, zbytek si vybalím až ráno. Pak jsem se šla osprchovat, ale sprcha mi zase dodala energii. Když jsem vyšla z koupelny byla jsem tak plná energie, že jsem nemohla usnout, tak jsem si vyndala z kufru svojí knížku a začala jsem si číst. Mezitím se šla umýt Lili. Neměla jsem přečtenou ani jednu kapitolu a Lili už byla zpátky. Ležela ve vedlejším pokoji a spokojeně oddychovala. Po chvilce mě moje knížka ukolébala a poslední co si pamatuji je slabé žuch, které jsem zaslechla když mi knížka upadla z ruky. Postel byla tak měkká a pohodlná, že bych se asi nikdy nedokázala přemoct abych v ní neusnula, a ta vůně nadýchaného povlečení byla sama jednou velkou ukolébavkou, nevoněla jako aviváž,  ale ani jako prací prášek nebo kolínská, byla to zvláštní vůně, která voněla tak překrásně, že bych v ní dokázala ležet celý den a vdechovala bych jí. Snažila jsem se na to přijít, co to může být za vůni? Rozhodovala jsem se mezi lilií a broskví, vím že to jsou úplně odlišné vůně, ale tady byly cítit obě. Jak jsem se snažila tu vůni rozeznat, už jsem neměla ani sílu na další nádech a už jsem spala. V mém snu jsem byla na rozkvetlé louce, kde byly i ovocné stromy, na kterých dozrávaly broskve, jablka, hrušky a višně. Nevím jestli se mi to zdálo protože jsem v přesně takové vůni ležela, ale byla jsem za tenhle sen ráda, nevím jestli bych chtěla zažít znovu ten sen s Alicí a mojí babičkou ve strašidelném hradě.

Ráno jsem se probudila a šla jsem se kouknout za Lili, ale už ve své posteli neležela a její oblíbená mikina nebyla přehozená přes opěradlo židle. Šla jsem se podívat do koupelny a když jsem jí tam taky nenašla tak jsem jednou zavolala. „Mami, Lili, jsi tady?“ Ale nikdo se neozval, opravdu jsem se teď bála. Kde může být? Rychle jsem se převlékla a vyčistila si zuby. Mezitím mě napadlo, že by mohla Samantha říct Tedovi, že jsme tady a on jí mohl beze mě odvést, ale to bych snad slyšela nebo jsem byla tak ponořená do spánku, že jsem to ani neslyšela. Nevěděla jsem co dělat tak jsem si řekla, že se půjdu zeptat Sam, jestli něco neví o mamince. Když jsem přicházela k první budově, slyšela jsem hlasitý smích, který jsem dobře znala. Lili seděla v malé kuchyňce se Samanthou, vzpomínaly na staré časy a mě se ulevilo, že je tady. Samým blahem jsem si povzdechla a zůstala jsem stát ve dveřích. „Už jsi vzhůru ospalče, myslela jsem, že se nikdy nevzbudíš.“ Usmála se na mě, dobrá nálada jí zřejmě neopustila. „Ano, jsem vzhůru. A kolik je vlastně hodin?“ Teď jsem byla zmatená, úplně mino. Když se na mě Lili podívala, uviděla jak jsem mimo ihned se zeptala: „Jsi v pořádku?“ Úsměv jí pohasl, ale já jsem jenom uvažovala kolik může být hodin, slunce bylo už daleko na západě. „Ano jsem v pohodě, a kolik je teda hodin?“ Úsměv se jí navrátil, podívala se na hodinky a odpověděla: „Už je skoro čtvrt na šest, takže jsi spala…“ chvilku počítala na prstech „…. skoro čtrnáct hodin. Je to vůbec možné?“ Teď už se nesmála jenom Lili, ale i Sam a já se taky přidala. V tom mi strašně nahlas zakručelo v břiše, že to slyšely i ty dvě usměvavé kopy, znovu se smály až jim tekly slzy a já se zase smála s nimi. Ale Sam z ničeho nic odešla a maminka mi pokynula, bych si k ní přisedla, dobrá nálada jí zřejmě ještě pořád neopustila ani když jsem se posadila vedle ní a zeptala se: „Tak kdy mám nastoupit do školy?“ Maminu tahle otázka asi zaskočila, protože jí úsměv drobet pohasl, ale odpověděla docela veselým hlasem. „Od pondělí, takže za čtyři dny, neboj ve škole už jsem ti byla pro papíry a stihla jsem je i vyplnit, stačí když je podepíšeš ty.“ Zase její obličej nabral ten šťastný výraz a já pořád nevěděla proč je tak šťastná, tak jsem se tedy zeptala. „Mami stalo se něco o čem nevím?“ Teď jí úsměv ještě více zesílil a radostně začala vysvětlovat. „No když jsem šla ráno do té školy pro tvou přihlášku, cestou jsem potkala Boba. Doprovodil mě a cestou jsme si povídali a on mě dneska večer pozval na “přátelskou“ večeři.“ Při slově přátelskou udělala Lili ve vzduchu prsty uvozovky asi doufala, že z toho třeba časem bude něco víc. „No to je skvělé! A našla jsi pro nás už nějaké to ubytování?“ V tom přišla Sam a položila přede mě talíř se špagetami a masovou omáčkou. „Díky Sam.“ Sam se pousmála a řekla: „To máš místo snídaně, ospalče. Doufám že ti to bude chutnat.“  Byla jsem tak hladová, že jsem se ihned pustila do jídla, bylo tak horké, že mě pálilo v krku, ale bylo mi to fuk hlavně že zaženu ten hlad. Mezitím co jsem jedla mi Lili odpovídala. „No s Bobem jsme o tom trochu mluvily a no, víš on má se svém domku tři volné pokoje a kdybychom obě chtěli mohly bychom se tam nastěhovat a taky mi nabídl práci v jeho knihkupectví. Věřila bys tomu on vážně dodržuje sliby, nikdy jsem nikoho neviděla je tak vážně dodržovat. Tak co si o tom myslíš?“ Zarazilo mě to až mi z ruky upadla vidlička pod stůl. Když jsem se pro ní ohýbala snažila jsem nahodit normální možná až šťastný obličej, ale moc mi to nešlo. Sice jsem byla ráda, že Lili všechno vychází, ale hned se k němu nastěhovat, to se mi zdálo až moc milé. Já si myslela, že přeháněla, ale jak se zdálo tak ne. Ještě jsem ho ani neviděla, ani ho neznala a hned jsem se k němu měla s mamkou odstěhovat. No dobře udělám vše pro to abych jí udělala radost. „No to by bylo skvělé, ale možná bys nás napřed měla představit abych si to mohla pořádně promyslet.“ V očích jí zářily hvězdičky štěstí a hned to promýšlela. „No možná bys mohla jít s námi, má to být přece jen přátelská večeře.“ V jejích očích jsem viděla, že by sním šla ráda sama, ale zase mi ho chce představit abychom u něj co nejdříve bydleli, tak jsem jí nabídla kompromis. „Co kdybych šla s vámi a dala si také večeři abych ho poznala a pak vás nechala o samotě. Podle toho jak ho popisuješ je to dokonalý člověk, takže asi nebude co řešit. Jde jen o oficiální představení aby si do domu nenastěhoval cizí malou holku.“ Zašklebila jsem se nad těmi posledními slovy a ona mě najednou objala a rozplakala se. „Emily ty si ta nejlepší dcera jakou jsem si mohla přát.“ Tak to bychom zatím měli vyřešeno: mamina má práci, já na školu nastupuji v pondělí a bydlení už máme taky skoro zařízené. Dojedla jsem a odnesla jsem talíř Sam zpátky do kuchyně. Když jsem se vracela slyšela jsem Lili jak s někým telefonuje, opět radostným hlasem: „Takže přijdeme v sedm….. dobře, to by šlo……Tak v půl sedmé jsme tam, už se moc těším…. Tak zatím ahoj. … Já tebe taky už za pár hodin uvidíme….. Jo já vím, tak ahoj. ….“ Vešla jsem do jídelny a zeptala jsem se, i když jsem měla celkem dost pravděpodobné tušení kdo to mohl být. „Kdo volal?“ Maminu radost pořád neopustila a stále radostným hlasem odpověděla. „Nikdo nevolal.“ Teď jsem se na ní dívala zamračeným pohledem. Vždyť jsem jí slyšela snad vážně nemyslela, že jsem tak hloupá, ještě měla v ruce telefon. „Mami, vždyť jsem tě slyšela a navíc máš ještě telefon v ruce! To si vážně myslíš, že jsem tak …“ V tom mě zarazila a úsměv jí na chvíli pohasl, ale stejně odpověděla radostně. „Emily já volala jemu, aby věděl, že přijdeš taky. Na tu večeři jdeme k němu domů, abychom si mohly taky prohlédnout ty volné pokoje a jestli se nám to bude líbit a jestli budeš souhlasit, mohly bychom se tam nastěhovat do pondělí, abys nemusela dělat školní práce v jídelně, ale jestli nebudeš chtít můžeme se poohlédnout po něčem vlastním.“ Byla jsem docela překvapená, že nechává všechna rozhodnutí na mě, ale docela jsem za to byla ráda. Co když bude bydlet v nějakém ztrouchnivělém domku uprostřed lesa nebo tam bude plíseň, krysy a bůh ví co ještě. „Napřed se tedy koukneme jak o tam bude vypadat a pak se tedy rozhodneme, kdy a kam se nastěhovat.“ Do očí se jí zase vrátila radost a rozhodila kolem mě ruce. Taky jsem jí objala a dodala jsem. „Vážně bych nechtěla dělat úkoly tady v jídelně.“ Ani jsem si nevšimla, že u vchodu stojí Sam a že se s Lili zase směje, ale tentokrát jsem se smála s nimi a nemusela se přemáhat. „Tak kdy se máme s Bobem setkat?“ zeptala jsem se i když jsem už znala odpověď. „Máme tam být v půl sedmé. Bob bude sám vařit, vsadila bych se, že to bude něco speciálního.“ Ale tohle mě překvapilo, není možné aby uměl všechno, nebo ano? „Mami vážně mi chceš tvrdit, že umí ještě k tomu všemu vařit? Není toho nějak moc: dodržuje sliby, nabídl ti práci a bydlení, umí vařit. Neumí ještě k tomu všemu létat nebo chodit po uších?“ Teď se Sam a Lili obě skoro válely smíchy na zemi a drželi se za břicha. Dobře proč se mi smějí? Mám snad pravdu vážně umí chodit po uších nebo snad ještě něco jiného? „Dobře jaký vtip mi ušel?“ Teď jsem se na obě dvě dívala nechápavým a zároveň naštvaným pohledem. Obě se pořád popadaly za břicha a já se začala rozčilovat a to dost viditelně. Dokonce to pochytily a začaly rychle vysvětlovat. „Emily nemáš důvod se zlobit. Víš o Bobovi všichni říkají, že je to takový “všeuměl“ a tuhle přezdívku má protože…“ Najednou zase vybuchly v zuřivý smích a když se Samantha drobet uklidnila, dost na to aby mohla promluvit dovysvětlila mi to, protože Lili pořád měla záchvat smíchu. „On dostal tuhle přezdívku, protože on vážně “všechno umí, všechno zná“ , všichni to o něm říkají. A víš vůbec, že on se zamiloval jen do Lili a nikdy si nikoho jiného nenašel.“ Teď se otočila na Lili a mluvila k ní. „Vážně nikoho nechtěl, i když zájemců tu bylo víc než dost, skoro každá volná holka ho tady zkoušela dostat, ale on se jich vůbec nevšímal, nedával najevo žádný zájem. Když jsi odešla dost ho vzalo skoro s nikým nemluvil, byl sám zavřený v knihkupectví. Ještě nikoho jsem neviděla rozchod takhle prožívat, byl vážně zničený.Vzpamatoval se tak asi rok po tom co jste odešli, postupně začal chodit mezi lidi a začal s nimi mluvit, ale nebyl jako dřív, už neměl v očích tu jiskru štěstí, kterou máš teď v očích ty.“ Sam se pousmála a já se podívala na Lili, vážně měla v očích jiskru kterou jsem nikdy před naším odjezdem nepoznala. Teď byla vážně šťastná. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem ztuhla bylo skoro šest hodin, za půl hodiny jsme měli být u Boba.  A já ještě nebyla ani pořádně učesaná, neměla jsem připravené nějaké slušné šaty a ani jsem na to nebyla dostatečně psychicky připravená. Co budu říkat? Na co se budu ptát? Na co se bude ptát on? Jak to tam bude vypadat? Nastěhujeme je tam? Klapne to Lili s Bobem? Budou šťastní? Budu já šťastná? Budu taky někdy zamilovaná? Na tyhle otázky jsem se snažila najít  správné odpovědi. A při tom jsme se šli s Lili připravit. Už aby to bylo za mnou, ale zdálo se, že Lili se nemohla dočkat. Mezitím jsme si povídali, snažila jsem se dozvědět něco o Bobovi. „Mohla bys mi ho drobet popsat, abych byla připravená. Víš když je tak dokonalý ze vnitř tak bych ráda věděla jaký je na povrchu.“ Lili se pousmála a řekla: „Není náhodou důležitější jaký je uvnitř než na povrchu?“ Teď jsem ztvrdla. Co mě tam bude čekat? Nějaký starý vrásčitý dědula? Nevím proč jsem si představovala dědečka, vždyť nemohl být o moc starší než Lili a nebo snad jo? Taky by mohl být třeba zjizvený nebo bezoký. „No máš pravdu, že na zevnějšku nezáleží, ale snad si nemyslíš, že budu bydlet s nějakou obludou, že ne?“ Teď byla zaskočená. A sakra to bude problém on vážně bude nějaká obluda. Ztuhla jsem, když Lili najednou vybuchla v ohromný smích. Musela se posadit na postel aby se jí nepodlomila kolena a v tom smích se snažila promluvit. „E…mily, víš …on je … ve sku….teč…nosti…. až …. moc he…zký.“ Vůbec jsem jí nerozuměla, ta jsem počkala až se přestala smát a zeptala se znovu. „Takže, co si se mi před chvilkou snažila říct? Že Bob je..“ Zase se pousmála a dokončila svojí větu. „… Až moc hezký, sama uvidíš,protože už na otázky není čas, musíme vyrazit.“ Tak fajn za chvilku se s ním setkám. Teď jsem měla alespoň jistotu, že na mě nečeká zrůda, ale krasavec.